Ministr kultury Herman se rozhodl dodat Stavovskému divadlu punc scény přinejmenším evropské pověsti, jestliže ne přímo světového formátu.
Chce tak učinit přejmenováním pro cizinu nic neříkajícího Stavovského divadla na Mozartovo divadlo. Mozarta zná každý, a s jeho jménem v „zádech“ může scéna vykročit ke smělejším uměleckým i komerčním úspěchům.
Výtky konzervativní části odborné veřejnosti, že když už se uvažuje o změně názvu, mohli jsme se vrátit k dlouhá desetiletí užívanému označení Tylovo divadlo, nejsou relevantní.
Zaprvé jsou pomýlené ideologicky, neboť divadlo tak nazvali po únoru 48 komunisté, a proč jim dělat radost z návratu jejich nápadu – a pak, Tyl!
Kdo to byl? Vždyť ho Evropa ani svět neznají. Zatímco přední západní scény se v jeho době profilovaly Shakespearem, či soudobými tragédiemi a dramaty, tady v kotlině nějaký Tyl psal vlastně osvětové báchorky, jako tu o tom Švandovi, nebo přeslazené výjevy ze života, třeba Fidlovačku.
Kdepak, Mozartovo divadlo - nikoli Tylovo, ani Stavovské - to do historické budovy patří.
Je na čase vypořádat se rovněž i s názvem zlaté kapličky. Už moc dlouho, vlastně ani jednou od doby jejího postavení k inovaci názvu ještě nedošlo. Ale doba už nazrála. Také proto, že scény s názvem Národní mají v Evropě kolem nás leckde.
Přejmenování by ovšem muselo být velmi citlivé, takřka pro našince k nepoznání. Zato člověk odjinud by si při spatření názvu měl říct: „Tak tohle je pro mě, tam se musím podívat, tam jistě dávají dobré kusy“.
Ministr už má v podstatě jasno..
