Když si před časem nechal Jan Hamáček předsednictvem odhlasovat absolutní pravomoc, že on to bude, kdo „vyřeší“ Šmardu, počítal i s demisemi. Nikoli však s tím, že nominantovi rupnou nervy. Teď se ocitl ve svízelné situaci.
Eventualita, že věčně rozesmátý Šmarda na sobě nenechá dříví štípat, mu kupodivu na mysl nepřišla a pěkně ho zaskočila. Jako ve vedení kdekoho. Hamáčkovi kolegové proto byli upřímně rádi, že není na nich, koho jako náhradníka za náhradu ministra Staňka vybrat, že se s tím musí Honza popasovat sám, protože má jejich plnou důvěru.
Předseda to ví, je příliš hrdý na to, aby se v úzkých doprošoval pomoci, je si jistý, že vybere správně. Ale přesto si navodil iluzi, že při výběru má moudrého poradce - totiž své druhé JÁ. Stačilo postavit na stůl zrcadlo na holení, a hned se v něm objevila expertova tvář.
Mozkový trast fungoval jako švýcarské hodinky. Z bezedné kádrové studnice vybírali oba Hamáčkové jedno zajímavější jméno za druhým, takže by nebyl problém sestavit hned několik výjimečně kvalitních vlád, natož vybrat pouze jednoho ministra.
Ve chvíli, kdy užuž se předseda a jeho zrcadlový poradce shodli na tom, že aby Zeman nebrblal, tak „Staňka předloží“, neboť odborníkem je - v kultuře již dělal, mistrem byl taky – podíval se předseda na jeho možnou nominaci výsostně politicky. Shledal, že sociálně demokratické ministry, z nichž tři patří do vrcholného vedení strany, by měla posílit aspoň trochu srovnatelná funkcionářská šajba.
A tak se stal Dr. Zaorálek, vysloužilý ministr a člen předsednictva ČSSD, konečným nominantem. Praxi má, vzdělání také. (Vystudoval sice marxistickou filozofii, ale to nikomu vadit nemusí, vždyť i pan prezident jako student VŠE dokázal brilantně vyzdvihnout přednosti socialistického hospodářství před prohnilým kapitalismem.) Navíc Zaorálek vstupem do vlády zdravě zvýší až křiklavě nízký věkový průměr sociálně demokratických ministrů, zapříčiněný Janou Maláčovou a Tomášem Petříčkem.
I nerobot by jmenování Luboše Zaorálka podepsat měl.
