Pozdní partyzáni a předčasný Osvoboditel

Pan premiér v posledních týdnech nechodí daleko – tedy pro břitká slova, jimiž „klausovsky“ známkuje a tlačí do kouta politické protivníky či kritiky vládních reforem.

Tenhle projev evidentní nervozity, že všechno podle jeho představ neklape, si zopakoval ve středu odpoledne. Žáhu si tentokrát schladil na odborářích. Za to, že na pátek svolali podle něj zcela zbytečný protestní pochod Prahou k Poslanecké sněmovně kvůli neřešeným korupčním kauzám je nazval partyzány, kteří se hlásí do boje, když už je prakticky nepřítel na lopatkách.

Panu premiérovi připadá taková aktivita jako nošení dříví do lesa, neboť každému malému dítěti musí být jasné, že vláda, která si říká protikorupční, proti korupci rázně vystupuje. V opačném případě by se přece musela nazývat prokorupční, což není ani náhodou.

Pan premiér má svatou pravdu. On sám je v politice už dvacet let, obklopen lidmi stejného ražení, kteří celá ta léta sovy z Atén spíš vynášeli, než naopak, a v posledním roce se mohou v ústním boji s korupcí přetrhnout. Sepisují koncepce, utvářejí výbory a přitom do funkcí uvádějí sporné osobnosti a nesporné nechají potápět.

Slova, jimiž se premiér vysmál lidem, kteří nekradou a neberou stát na hůl, jsou nejen urážlivá, ale použitý příměr je na hony vzdálen realitě.

Nejsme bohužel už v dubnu pětačtyřicet, ale ještě v Protektorátu pevně usazených kmotrů a jejich loutek.  

Jan Dvořák