Povinných osmdesáti pěti procent domácích potravin se nedočkáme

Skvělá vlastenecká idea, prosazovaná některými poslanci, aby v obchodech povinně nabízeli  85 procent českých potravin, byla ve sněmovně udušena všemocnou řetězcovou lobby.

Je to škoda. Mohli jsme zažívat dobrý pocit z toho, že konzumujeme sice možná dražší potravinu, ale zato domácí, ne cizáckou, která dlouhou expedicí zanechává nadměrnou uhlíkovou stopu.

Idea výlučně domácích věcí se však nesmí přehánět, aby nepřerostla až v posedlost.

-Liduš, že ta sekačka, cos mi dala, není domácí, a koupilas ji hotovou, místo aby sis sama namlela strojkem maso a pak ji čerstvě upekla?

- Víš, Bédo, já…

-A co ty knedlíky? Ty taky nejsou domácí, ale  hotové v celofánu, viď?

Fabrické podle chuti, tedy spíš podle nechuti, poznám.

-Víš, Bédo, já..

-A to zelí sice špatné není, ale domácímu se nevyrovná. Kdybys ho šlapala sama, to by bylo panečku  jinčí zelíčko.

-Víš, přece, že na to čas nemám, a dělá to tak každý, přece.

-A tak mi vysvětli, proč jsi mě nutila, abych na internetu podepsal petici o domácích potravinách, když mi pak domácí sekačku neuděláš? Já jsem si myslel, že mi teď budeš vyvářet poctivá domácí jídla jako to dělala babička.

Jo, a přines mi pivčo. Máme snad?

-Máme. Ale  ... je kupovaný, ne domácí.

-Jako, že bys ho snad vařila sama?  Ty máš ale nápady!

-No, kdybys chtěl opravdu  nějaké domácí pití, tak si vezmi tu slivovičku od Franty, co si na Moravě pálí doma.