Postání s námi

Bylo to prvního ledna 2004, kdy novoroční projev prezidenta republiky dostal s premiérou V.Klause v tomto tradičním aktu novou vnější tvář.

Zatímco u jeho předchůdce V. Havla a všech prezidentů před ním bez výjimky se odehrál za psacím stolem, a jak jinak než v sedě, tentokrát hlava státu svá slova přednesla od řečnického  pultíku, vestoje, na pozadí pracovny. Co si o takové změně tehdy asi pomyslel divák? Mohl si vybrat zhruba ze tří možností.

Prezidentovo stání značí úctu k  sedícímu publiku.

Při veřejných vystoupení politiků je obvyklé.

Nebo tím dává prezident najevo mimořádnou důležitost sdělení.

 (Že by svá slova přednášel jako učitel od tabule k žákům?)

Myslím, že v tom nic takového nebylo. Jen snaha po viditelné změně. Vždyť v té době se například televizní zpravodajství u nás, alespoň ve sportu, už moderovalo na jedné stanici ve stoje. Mělo to přispět k jeho větší dynamičnosti.

A pan prezident dynamickou osobností bezesporu je. Jenomže se mi zdá, že právě u novoročního projevu stání k posílení kontaktu s divákem nepřispívá. Připomíná mi to spíš projev z řečniště k prázdnému sálu, což v případě V.Klause - tedy „nevyprodaný sál" - je zcela vyloučené. Bude to také tím, když si vzpomeneme na jiná jeho vystoupení k jiným příležitostem kdy improvizuje, že oporu má v přesně psaném textu a dává si velký pozor, aby se od něj ani trochu neodchýlil. Chápu, jinak to nejde, když v následujících minutách a dnech je po slůvkách rozpitváno každé slovo projevu novináři, politiky a hlavně lídry stran. Ti se v něm snaží najít buď dobrý nebo zlý „vzkaz" pro sebe. Ale co obyčejný divák?

V souhrnu tyhle formální faktory dopad prezidentovy řeči nijak neposílí. Zejména letošní text projevu měl charakter povídání z očí do očí. Nikoli od pultíku a  předneseného „svrchu". Nepomáhá tomu ani snaha po formálně televizní pestrosti využitím dvou kamer. Prezident není herec, aby se podle scénáře při každém střihu díval do té kamery, která ho zrovna snímá. Proto nám občas připadá, jakoby prezident očima před námi uhýbal.

 Netvrdím, že sezení by zrovna tenhle kontakt vyřešilo. Jen si myslím, že méně formálního chladu na jedné straně i méně očekávání přelomových sdělení na straně druhé by projev posunulo tam, kam asi patří. K povzbuzení lidskými slovy,obyčejnou přívětivostí i úsměvem.  V těch těžších dobách zejména.

A že by to jít mohlo, vidíme třeba na fotografiích před či po skončení už sedmi projevů.    

Jan Dvořák