Každou vteřinou se nemilosrdně krátí tříměsíční lhůta, kdy nejvyšší státní zástupce má vydat osudové rozhodnutí - buď potvrdit, že premiér dál stíhán nebude, nebo ho naopak poslat před soud, kdy poté bude možná úpět v žaláři.
Být v kůži Pavla Zemana je pro obyčejného smrtelníka obtížně představitelné. Necvičený člověk by to neunesl. Utekl by. Nebo sáhl buď po lahvi, nebo po krátké palné zbrani. Nejspíš by se však zbláznil.
Ovšem i nejvyšší žalobce je jenom člověk. Tíhu svého nezávislého rozhodování citlivě vnímá, i možné dopady. Ví dobře, že v každém případě, ať rozhodne jakkoli, bude velkou částí veřejnosti hrubě pranýřován.
Jestliže zákonnost zastavení potvrdí - tedy to, že když se z velkého podniku odloupne malý či střední kousek, aby získal dotaci, je normální - budou ho od demonstrantů čekat na náměstích horké chvilky.
Jestliže Babišovu bezúhonnost nepotvrdí, zažije horké chvíle od vládnoucího establismentu a od velké části voličů za to, že znovu křísí účelovku.
To všechno samozřejmě Pavel Zeman ví, netřeba mu to připomínat a vzkazovat z médií či z partajních sekretariátů. Kdyby se bál, nemohl by tuhle práci vůbec dělat. Přes všechnu osamocenost rozhodování však existují jistá zadní vrátka, kdy by to nemuselo zůstat jenom na něm. Ve hře je ještě jeho mocný jmenovec, který by je mohl otevřít. Lze se však na něj spolehnout?
