Posilvestrovská léčba z filharmoniků filharmoniky

O silvestra odpoledne jsem se podíval do tištěných programů televizí a s uspokojením jsem konstatoval, že ČT na svých kanálech už od osmi večer vyloženou řachandu nenabízí.

Spíš populárním, třeba naučným pořadům  pořídí ještě zábavnější charakter než obvykle. Proto jsem uvítal, že pro „rozjezd“ si mohu dát také něco jiného. Art bude vysílat Vídeňské  filharmoniky, a to je vždycky směsice klasického populáru, která pohladí na duši kdekoho, nejenom (lepšo)lidi, kteří mají předplatné na koncerty symfonických těles a hudbě tzv. rozumí.

Zapnul jsem televizor úderem osmé dobře naladěn, jak si tu hodinku vychutnám, a pak přepnu na Hvězdáře, což má být něco na způsob retromuzikálu z dávných hitů Václava Neckáře.

Už v samotním úvodu koncertu mě poněkud zaskočil vážný tón průvodního slova a pak fotografie z bojů první světové války.

A pak přišel plný zásah. Skladby prodchnuté vyloženou beznadějí a děsem, prokládané obrázky z bojišť. Naivně jsem očekával, že snad dojde ke změně charakteru skladeb, lidově řečeno na veselejší, ale během hodiny jsem se nedočkal. Moje chyba.

Kdybych si podrobně přečetl anotaci, zjistil bych, že jde o dramaturgicky komponovaný koncert k výročí první světové války a že je rozložen  do čtyř částí: „Prolog – devastace – naděje – rozjímání“.  K posledním dvěma jsem se už nedostal, beztak jsem už byl v nebývale depresivní náladě na to, že je poslední den v roce.

Ani Hvězdář mě úplně nevyléčil. Ne proto, že by to po dlouhé době nebyl úspěšný retro návrat do éry inscenovaných písniček, ale pamětníkovi zavdal nejeden důvod, aby si připustil, jak ten čas letí, i v jeho případě.

Ale tzv. řachandy jsem se dočkal. Směšně česky mluvící Osman Laffita s historkou, jak v Otrokovicích na pásu v mládí vyráběl pneumatiky a dřel jako Afričan, nebo menšíkovsky střihnuté líčení herce Kopty, jak ho polonahého napadly vlastní včely či názorná rekonstrukce, kterak pro jednu zpěvačku (v zastoupení figurantem V. Koptou) bylo obtížné sednout a pak zase sesednout na skútr M. Hanuše, bránici neušlechtile polechtali.

Ale nesmál se člověk vlastně různým mírám utrpení, vkrádala se nedobytně otázka - a neměl bych se stydět?

Takže doufám, že ze všech depek i pochybností mě vyléčí a do dobré nálady přivede nikoli lékořice, ale opět filharmonici z Vídně. Jejich novoroční koncert bude zcela jiný, než ten, co na ARTU, aby se dramaturgové nezpronevěřili ani jeden den  uměleckosti kanálu, zařadili právě na silvestrovský večer.

Teď jenom doufám, že až filharmonici spustí tolik očekávaný Pochod Radeckého, že ho režie neproloží archivy vojáků pochodujících do boje za císaře pána. To bych do té depky spadnul znovu.

A platí-li, že, jak na Nový rok, tak po celý rok.. Děkuji pěkně.