(V Lánech) „Šéfe,“ vstoupil do místnosti kancléř Mynář, „ volá sovětský, ehm.., chtěl jsem říct.., “ a dřív než se opravil, prezident drobné terminologické přeřeknutí blahosklonně oglosoval:
“Vždyť já ti rozumím, Vráťo, chtěl jsi mi sdělit, že volá sov… ruský ambasador.
Ale teď mi ho, proboha nedávej. Určitě chce po mně vysvětlení, jak je možné, aby si u nás někdo dovolil postavit pomník Vlasovovi. Řekni, ať zavolá před polednem. Do té doby musíme něco vymyslet.“
(V Kremlu)
„Vladimire Vladimiroviči,“ informoval ministr zahraničí Lavrov prezidenta Putina, „náš velvyslanec v Praze si stěžuje na Zemana. Chtěl si s ním důrazně promluvit o tom Vlasovovi, ale on se nechce s velvyslancem bavit ani po telefonu.“
„Zlobí? Dobře, půjdeme na věc jinak, slovní intervence vynecháme,“ rozhodl prezident Putin.
„Ten pomník ovšem za žádnou cenu stát nesmí! Zapojte do toho tajnou službu. Připravte plán operace Socha.“
Za dvě hodiny přišel za prezidentem Lavrov znovu. „Vypracovali jsme plán, jak postavení sochy, svým způsobem demokraticky, zamezit. Našli jsme slabé místo v tom jejich záměru. Postavení sochy musí totiž ještě schválit místní sovět, oni mu říkají obecní zastupitelstvo. To se má sejít 19. prosince, ale,„ teď udělal kratší pauzu a pak šibalsky dodal:
„..ale nesejde se!“
„A jak to zařídíte?“
„ Jako obvykle,“ pousmál se Lavrov a podíval se do desek s plánem.
„Někomu se rozbije auto, až pojede domů. Jiného náš člověk opije, dalšího zatknou falešní policisté a tak dále, je to standardní situace. A když bude nejhůř, přistoupíme i k únosům.“ A zaklapl desky OPERACE SOCHA.
„No dobře, ale když se nesejdou toho devatenáctého, tak jednání odloží na jindy, to chcete všechno tohle opakovat?“
„Nikoli, pane prezidente,“ pak už budou dostávat jenom výhružné dopisy s textem z vystříhaných písmen z novin, samozřejmě českých,“ ujišťoval ministr prezidenta.
„Stejně mi to připadá jako moc velká kovbojka,“ namítal prezident“, „to nemůžeme použít nějaké modernější řešení, třeba kybernetickou manipulaci?“
„Pane prezidente, Řeporyje nejsou Washington, abychom jim napadli počítače jako v amerických volbách a z toho jejich hlasování, které by schválilo postavení pomníku, pozměněním zápisu udělat pravý opak, že pomník neschválili.
A co když počítač nepoužívají, a mají ještě psací stroj? Jak se nabouráme do něj?“
„Jak? Buď v noci náš člověk na tom jejich stroji zápis přepíše do vyhovujícího znění, a pokud to časově nebude možné, zápis opraví ručně. Před slovo „schvaluje“ vepíše „ne“, a bude to. No a druhý den pak za starostou pošleme hochy z našeho, jak mu tam posměšně opozice říká proruského webu, trochu ho zmáčknou a budou chtít vidět černé na bílém, jak hlasování dopadlo. "
(Znovu v Lánech)
„Tak už mi ho dej, Vráťo.
Dobrý den vaše Blahorodí.. Ne..Ne..Ano..Ne. Jistě. O provokaci v žádném případě nejde. Nehledě na to, že by měl stát v nějaké děrevně na okraji Prahy, ne na Václaváku nebo v místě, kde býval generalissimus..A pak, jde svým způsobem o určité vyvažování. Pomník jednoho vašeho vysokého důstojníka, tedy Koněva nahradíme jiným důstojníkem, Vlasovem. Tedy kus za kus.
Cože? Že se ještě uvidí? No jistě.. A jestli už jsem mluvil s Tomanem? Haló, jste tam, Blahorodí..
- - - - - -
Z blízkého soudku:
MINISTR TOMAN KONZULTUJE S PREZIDENTEM DŮVODY PŘEDČASNÉHO UKONČENÍ CESTY PO RUSKU
