Poděkování ministru Drábkovi od Richarda

Už pár měsíců jsem nepotkal bratrance z druhého kolena Richarda, až teď. A zrovna na hlavní poště. Zatímco já jsem svíral vějířek složenek, on měl v ruce dopis.

Nechtěl jsem být, jak se říká vlezlý, ale adresa na obálce, kde se skvělo jméno ministra Drábka, mi nedala, abych se natvrdo nezeptal, jestli mu náhodou neposílá „děkovné“ psaní.

„A víš, že jo. Úplně jsem změnil názor na jeho reformy.“

„Počkej“, zalapal jsem po dechu, „ještě na jaře jsi mu nemohl přijít na jméno, říkal jsi, že Lída má strach o práci, když Drábek chce od nového roku převést sociální dávky z radnic na úřady práce, které si vystačí se svými lidmi?“

„No, vypadalo to tak. To víš, šermoval desítkami miliónů, které tím svým Jednotným výplatním místem ušetří. Mezi námi, logiku by to asi mělo, ale co chudák Lída a její kolegyně? Vždyť už jim před létem šéf řekl, že na konci roku skončí a že je sice pracák čeká, ale aby se tam registrovaly jako nezaměstnané.“

„A za to mu chceš tedy poděkovat? To nechápu..“

„Za tohle samozřejmě ne, ale za to, že tu reformu nakonec udělá skutečně citlivě, sociálně, a ne asociálně, jak jsem ho tak dlouho podezříval. Lída o práci nepřijde!“

„Aha, takže si jí na radnici nechají a něco tam pro ni najdou?“

„No dovol? To by přece žádná reforma nebyla. Děvčata prostě se svou agendou přejdou z jednoho úřadu na druhý, a je to. Na pracáku by to totiž bez nich sami nestihli. No vidíš, a my jsme si mysleli, že to bude opravdu horké. Ale skoulel to nakonec dobře.“

„Jako škatulata hejbejte se?“

„Prosím tě, ty už jsi jako náš Pavel! Řekl přesně to samé – dělal si srandičky a přitom by jako vysokoškolák měl aspoň tušit, co je to delimitace. Hele, já ti to vysvětlím. To je jako když…“

„Ríšo, promiň, svítí mi číslo. Musím se jít - prohnout.“

„Prohnout…?“

„ Víš co, skoč si zatím hodit ten děkovný dopis a pak ještě o reformách trochu pokecáme. Možná bych měl poděkovat taky, jenomže teď si nemůžu vzpomenout, za co..“

Jan Dvořák