Po ušankách a kabátech ještě zbraně

Na stole ministra Chovance zazvonil zelený telefon. Kdyby zvonil červený, volal by premiér. Takhle to bude někdo z kolegů ministrů.

„Ahoj, tady patnáctka,“ ozval se přidušeně hlas známý z televizních seriálů, „seš to ty, sedmičko?“

„Jasně patnáctko“, odpověděl Chovanec. A dodal: „Nemusíme spolu mluvit šifrovaně, Martine, tahle linka je opravdu bezpečná, na ni se nikdo nenapíchne, leda NSA, a to jsou přece spojenci. Tak co mi chceš?“

„Potřeboval bych ti, jak se říká, nalít čistého vína, Milane..“

„Vína?“ ožil Chovanec. „Proč ne? Ale nemělo by to být portské, to je sladký, a já furt držím dietu.

Z očí do očí pak spolu mluvili velmi otevřeně, protože stěny ministerské pracovna uši údajně nemají.

„Jistě si Milane četl o usnesení Evropského parlamentu, že by Unie měla na Ukrajinu poslat zbraně. A znáš Bohouše líp, než já, že bude chtít vyhovět.“

„No tak jim zbraně pošleme. Proč bys měl ve skladech syslit staré samopaly z Varšavské smlouvy, když mohou ještě posloužit dobré..“ chtěl pokračovat dál, ale opravil se, “posloužit prostě věci.“

„Ale já žádné kvéry už nemám. Když se armáda profesionalizovala, tak ministerstvo všechno prodalo.  Iráku, Afghánistánu, Libyii, taky Angole, Palestincům, a kdo ví, ještě komu, prostě kdo zaplatil v doláčích.

Tak jsem se tě přišel zeptat, jestli byste něco přebytečného neměli vy?“

Chovanec se zatvářil, jako že nerozumí. “My? Víš přece, že chci z Babiše vyrazit další peníze, protože dneska jedna pistole připadá na dva policajty. Tak jsme na tom.

Jo uniformy, kdyby chtěli, to bychom věnovat mohli, budou teď nové..

„Uniformy nechtěj, těch mají od všech dost.“

„Leda,“ svitlo Chovancovi v hlavě, „leda, že bychom jim poslali zbraně, co nám lidi odevzdali ve zbraňové amnestii.“

„Výborně“! zajásal Stropnický. „A kolik jich je?“

„Přes tři tisíce..“

Stropnický protáhl obličej. “Jenom?  Ale co, lepší aspoň něco, než kalašnikovem mezi oči, jak říkáme u nás v úřadě. Jo, a v jakém jsou stavu?“

„Asi dvě třetiny fungujou. Ale nesmíš se divit, některé jsou až z války.“

„To přece nevadí, hlavně, že dokážou udělat ještě kus práce..“