Pakliže předminulé úterý se ve sněmovně neslo v dělném duchu, bez hádek a emocí, bez schválností a průtahů, pak nic podobného teď už čekat nemůžeme.
Tehdy velmi konstruktivní opozice vládní opatření nečekaně rychle posvětila. A stejně tak i Senát, kde má opozice zřetelnou převahu.
Teď už nám jaksi otrnulo.
Čísla nejsou tragická, dokonce ve smutné evropské soutěži se zdáme být premianty. Proto jsme netrpěliví, a chceme vědět, kdy se budou opratě uvolňovat.
Opozice všude kde může, vykřikuje, že žádné velké prodloužení nouzového stavu jen tak nepřipustí, pokud vláda opatření detailně nezdůvodní. V tom kupodivu našli nečekaného spojence, komunisty. Zatímco smyslem boje opozice je dráždit vládu a dát o sobě vědět, protože vlak s nápisy o neschopné vládě jí ujíždí - a kabinetu se daří věci zvládat -, pak komunisté dělají obvyklé drahoty, aby na politickém trhu svoji cenu zvýšili a premiér jim zobal z ruky.
Opozice požaduje přesný plán, v jaké pandemické situaci se budou jednotlivá opatření uvolňovat, jinak má vláda šlus. Je to jen politická hra, k prodloužení o víc než 14 dnů stejně dojde. A nejen proto, že státotvorní komunisté budou nakonec hlasovat jako koalice, ale i kvůli tomu, že šéf krizového štábu detailní plán skutečně předloží, aby opozici vyrazil z úst zbraň.
Pokud důvěrně nahlédneme do uvolňovacího plánu například na 19 duben, pak můžeme číst:
20. dubna zase dojde…
Plán prostě nevládním stranám vyjde vstříc, a i když nakonec všechno bude jinak, opozice zůstane bez argumentů, protože koncepce a plán tu byly. Nebo snad ne?
