Pavel (D) je fakt čistej, to Martin (K) je prevít!

„Stařičký“ seriál Jistě, pane ministře (potažmo premiére) náramně pasuje do našich hezkých českých humoresek, které „odvážně“ reflektují nejen dobu minulou.

Shovívavě ukazuje, jak se génius politické podprůměrnosti stane díky mlýnici koaličních kšeftů členem (šéfem) kabinetu a při absenci odbornosti resortu, který má řídit, je pak odkázán na lidi „okolo.“ Ti ho vodí za ručičku, ale i za nos, velice obratně. Tak, aby vyhověl politické objednávce, tedy všeobecnému očekávání, a zároveň nenarušil jemné předivo zájmové pavučiny, které ti dobráci umně splétají.

V televizi je to obrovská legrace, když vidíme, jak se vlk nažral a koza – ale dál to přece známe. Jenomže každá legrace něco stojí, pokud by se udála ve skutečnosti.

V drsné realitě českých poměrů tu máme aktuální repliku oblíbeného seriálu – epizodu „Pavel to tak chce“ , jenomže všechna legrace tady musí jít stranou. Pan ministr se tváří(ale proč mu nevěřit?), že se stal obětí těch okolo něj, kteří si jeho jméno vzali – s odpuštěním – do huby jako razící štít pro velké šmé, o němž neměl ponětí. Možné to je, že nikoho k ničemu nenabádal, natož aby ve své partaji zastával pod ministerským krytím funkci jednoho z „výběrčích“, který se musí třást před pokladníkem Langerem.

Je-li pan Drobil čistý jak anděl, což nahrávky zveřejněné na portále iDNES.cz skutečně nevyvracejí – když je posloucháme nebo čteme přepis bez předsudku – pak se zjevně stal obětí těch „okolo“. Vlastně toho okolo. Prostě padla kosa na kámen, respektive padl Martin na Pavla, nebo naopak.

Znovu se ukázalo, jak šílenou moc, nikde právně či ústavně neukotvenou, mají na české politické scéně – od nižších pater až po ty nejvyšší – tzv. poradci. Lidé, kteří za neprovokativně vyhlížející smluvní peníz – někdy zcela zadarmo, jako službu Straně či vlasti – hýbají hlavami ústavních činitelů. A v horším případě se jimi zaštiťují při manipulaci jejich podřízených k rozhodnutím, která mohou být prospěšná zájmovým skupinám podnikatelské nebo politické sféry. Tedy k podojení „státních“ peněz do těch správných bandasek.

V zemi, kde nikomu nepřipadá „divný“, že poradci ministra (premiéra) si zvou na přátelské posezení, ve skutečnosti však na kobereček, různé ředitele úřadů, aby je instruovali- údajně ve jménu ministra - jak mají v konkrétních věcech rozhodnout, pak se nemůžeme divit - ale ani pan ministr Drobil ne – že nějaký podržtaška se ohání „Pavlem“ (Petrem, Mírou, Kamčou..), že to chtějí právě tak a ne jinak.

Když se pak někdo překvapivě vzepře – například ředitel fondu, kterým protékají miliardy - a chce přinést důkazy o nátlaku poradce – třeba Martina K. - formou skryté nahrávky, „letí“ na hodinu.

Je to jen hysterické gesto ministra, kterého – jak to říct nejpregnantněji, ale jo – ochcal povedený poradce. Chtěl pro partaj uloupnout nějaké prašule a ministrovi to nevytroubil, aby mu nezkazil spaní.

Pan ministr se teď musí cítit jako v Jiříkově vidění při zjištění, jakéže se to dělo za jeho zády svinstvo.

Přihmouřit alespoň jedno očko by bylo možné při zjištění, že hypoteticky vyvedený obolus měl sloužit k propagaci strany (a vlády) rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci.

Pokud by mělo jít o soukromý kšeft, pak by nikdo neměl znát bratra.

No jo, ale co naděláš, když v realitě je to tak, například při představování osobností v té nejvybranější společnosti, že jistý pán řekne: Dovolte, abych se představil.Jsem Poradce. A ten vedle (černý vzadu), to je můj ministr.

Kdyby to všechno, co jsem tak dlouho plodil, nemělo být pravda, pak by pan ministr Drobil byl pěkný gauner a vláda by se měla poroučet dřív, než by ji dlužníci sto třiceti tisíc korun (tedy každý z nás za to, že žijeme) – podle Kalouska – naházeli do Vltavy.

Jan Dvořák