Nebývá v roce mnoho takových dnů, kdy se celému politickému spektru – zleva přes střed doprava dostane vrchovatou měrou radosti.
Stalo se tak v pátek při zasedání sněmovny. Radostné pro politiky vlastně vůbec nebylo to, že se konečně našla většina pro rozpočet, ale cesta, která k tomu vedla, a to, co následovalo potom. Každý si totiž přišel na tu svoji radost, politicky potřebnou.
Premiér a vláda měli radost z toho, jak fikaně podrazili komunisty, když jim slíbili, že armádě uberou 10 miliard – a přitom to nemysleli vážně. Možná by vládní radost z téhle finty byla o něco menší, kdyby premiér tušil, že komunisté o nich dobře vědí, že s přesunem peněz to nemyslí vážně, a hned je zase armádě vrátí.
Komunisté měli radost z toho, jak za pozornosti médií brnkají vládě na nervy, jak premiér a ministryně za nimi dolézají, aniž by tušili, že ani oni, komunisté, natahování na skřipec neberou vážně, jenom demonstrativně, že se smířili s tím, že slíbený přesun je jenom na oko – přesněji na pouhé 4 dny od Nového roku, do čtvrtého ledna. Ale za několikatýdenní cvičení s vládou, které skalní voliči musel ocenit, to KSČM stálo.
A velkou radost měla i opozice ze schválení rozpočtu, z toho, že vláda komunistům ustoupila a zkrácením armádního rozpočtu nás údajně dala všanc válečným choutkám Ruska a Číny. Kdyby se tak ovšem nestalo a premiér Filipův požadavek nepřijal, o radost z ideologického tepání vlády by pak opozice přišla. Musela by si to vynahradit sžíravou kritikou vlády za její neschopnost najít konsensus a uvrhnout zemi do rozpočtového provizória. Pravda, ta škodolibá radost z ústupku komunistům nemohla být plnohodnotná, protože předáci opozičních bloků dobře věděli – což vlastně věděli všichni – že je to jenom taková už předvolební hra. Ale proč ji nevyužít a radostně se do vlády nestrefovat a málem ji nařknout z velezrady?
A radost máme i my. Z toho, jak naši zástupci radostně vyřešili schválení kusu papíru, popsaného neveselými a neplatnými čísly.
