Pane plukovníku, jak to tedy je?

Policista Šlachta, který se stal ikonou kritiků reformy speciálních útvarů, ještě v půlce týdne prohlašoval, že šéfové ho podrazili.

Nic mu prý o chystaných změnách neřekli, trpce si postěžoval a zavdal tím důvody ke spekulacím. O  politicky řízeném ničení útvaru, který - jak se  všeobecně vědělo - boji s „obyčejnou“ mafií nadřadil odhalování mafií hlavounů.

Jiné logické vysvětlení pro spuštění reformy, než „elegantní“ likvidaci Nepohodlných, nikdo z pozorovatelů ani nepřipouštěl, až najednou začal plk. Šlachta být ve výrocích méně rezolutní.

Nakonec v pátek ve dlouhém povídání po telefonu v televizi připustil, že vlastně o přípravě reformy věděl, že mu v nové centrále nabídli vedoucí místo – snad i ředitele – ale že do toho nepůjde, že s Tuhým rozhodně ne.  Dokonce vyvracel spekulace, že by snad někdo po něm tak zvaně šel, že by ho profesně či jinak chtěl likvidovat.

Pak se v tom vyznejme. V osobní rovině to není - prý, jen v ryze odborné, až na toho Tuhého, zřejmě.

Je to slušné prásknutí dveřmi, tak silné, až se z toho Strakovka rozetřásla.

Ono mít na kontě (věřme že vedlejším efektem) pád jedné vlády, to už je sám o sobě slušný výkon, a jestli to podobně dopadne i s nynějším kabinetem, potom by apolitický policista měl hledat uplatnění právě v politice - samozřejmě i tady jako nezávislý, jako nezávislý poslanec či senátor.