Otec Novy kmetem

Požehnaného věku by se dožil Vladimír Železný, být to před půl stoletím, a ne letos v březnu,  kdy sedmdesátka nepřekvapí.   V pětačtyřiceti s Američany za zády založil soukromou televizi, avšak praotcem komerčního vysílání u nás není.

To mělo svou pramatku v Marii Poledňákové, když v devadesátém třetím přišla s TV PREMIÉRA, kterou však tehdy bylo možné vidět pouze v Praze, a ještě ne v celé.

Pak v devadesátém čtvrtém jako „pecka“ zahájila celoplošná NOVA, s Vladimírem Železným v čele.

Po velmi tučných letech přišla roztržka, kdy americký investor argumentoval krádeží investice, ředitel Železný pravým opakem, pokračovalo se z Barrandova, a pak.. pak každý z výdělečně činných občanů de facto přispěl dvoutisícovkou na desetimiliardovou náhradu za prohranou arbitráž. Tu jsme však při férovém jednání arbitrů jako stát vyhrát mohli, což konstatovala i parlamentní komise.

Ale - mezi námi - když se ta suma 2 tisíc přirovná k běžnému koncesionářskému poplatku, tak jsme vlastně necelý jeden rok platili dvojnásobek, a kdybychom dva tisíce rozpouštěli ještě do dalších let, šlo by o desetikačku/y měsíčně navíc.

A za to „nám“ ta Nova snad stála.  A její šéf, teprve čerstvý sedmdesátník Vladimír Železný, taky.  Když vidíme, o jaké miliardy jsme přišli v jiných věcech, kdy  jedinci si hrabali vysloveně pro sebe, aniž by nám dali aspoň jednu Ulici,  nebo kolik zaplatíme na odškodném  za Ištvanovy poslance,   pak by nás to nemuselo příliš mrzet.  Byla přitom aspoň sranda nebo strach či napětí - to přijde na žánr, který televize právě vysílala.