Ostudně opomenuté výročí - a to prý jsme národ Švejků!

„Milostpane, koupila jsem jim k svačině loupáčka..“ „Ale to jste nemusela paní Müllerová, je to přepych - a když už, tak si rád počkám, jako každej vlastenec do podzimka, až bude mít tu spravedlivou daň 20%.

O to bude chutnat líp.“

„Já vám to dala jako prezent, když máte to výročí..“

„Jaké výročí? To měl včera nějakej Vávra z Barrandova, co dělal panovníkům moc krásný živý obrazy, dožil se stovky.“

„Vy ho milostpane ještě trumfnete, když je vám dnes už devadesát“!

„Neříkejte? Tolik?  Ale uteklo to.“

„Před devadesáti lety jste ráčil vyjít poprvé.“

„A kam to bylo? Na Bojiště?“

„Vyšel jste knižně. To pan Hašek vás splodil."

„A kterej? Já znal Hašky dva dva. Jeden chytal takový gumový nesmysl a druhej, to byl moc vzdělanej pán, ten zase chytal funkce. Dotáhl to až na hejtmana.“

„Ani jeden z nich to nebyl, ale ten pan spisovatel, ten veselej, tlustej..“

„Tak tenhle? A já furt, proč jsem na hřbetě tak pocmrndanej pívem a kontušovkou. No, to abych to trochu na Bojišti oslavil, viďte? Ale nesmí tam být ten otrava Bretschneider.“

„On ještě slouží, pane Švejk?“

„U eráru už ne, ale někde si přivydělává určitě. Obchází stoly a ptá se hostů, jestli si taky myslí, že s tím stavěním silnic u nás Číňany je to pěkná pitomost a kdo to rozhodl, že bude asi vylízanej.“

„To víte, je to penzista, a tak je mu každá kačka za průzkum pro nějakou agenturu dobrá. Jó, my starý halt máme smůlu..“

„Pani Müllerová, neklesejte na duchu. Podívejte se na mě. Pár let si budu spořit na důchod a ve stopadesáti to spolu pořádně roztočíme!“

„Vám se to řekne, když je vám teprve devadesát! To ještě uživíte aspoň jeden penzijní fond, ale co já, bába stará? Probůh, já se rouhám! Já už mluvím jako komunistka! Vědí, že tu partaj chtějí zakázat? Moc se o to snaží pan tajný premiér Kalousek s jeho Jasností panem knížetem i s tím jejich gazdíkem.“

„Ani se nedivím, paní Müllerová. Já jsem se ve dvanáctém roce s jedním bolševikem potkal, bylo to v Hybernské ulici. Nějaký pan Lénin. Zprvu jsme si moc hezky popovídali. Blouznil, jak všecko bude všech, jak zřídí na Sibiři ozdravovny pro mladé i pro staré a dušoval se, že každé rodině dají pokoj. Ale pak mě naštval, když pořád opakoval: učit se, učit se, učit se! Jakoby lidi byli snad blbci.

Dobře že jim ty pitominy u nás zarazí. Kdyby se aspoň nějak kloudně přejmenovali, nebo kdyby se ti nejsolidnější, jako pan dochtor Filip, od nich trhli a udělali se pro sebe. Vzít si příklad z pana Kalouska, tak z nich už dneska mohli být slušní a vážení lidi bez minulosti! Ale je to marný, je to marný, je to marný!

Jo, a nahrajte mi Šeherezádu, mám pro artistky a umělkyně děsnou slabost. A na některé  ty kousky se za střízliva koukat nedá.“

Ještě než vyšel z domu, byl ze schodiště slyšet jeho pevný vojácký hlas, když zanotoval starou bojovou píseň Za císaře pána: „..Tyhle Turkyně, tlustý jak svině, ty Císař Pán nerad vidí u svý kuchyně…“

Mohlo to být ovšem také z cédéčka  - a kdo ví, zda to byl vůbec Švejk Josef, protože švejků je u nás dost a dost, stačí se rozhlédnout.  

Jan Dvořák