Ordinace v Kalouskově trojbarevné zahradě

Navzdory sítu třicetikorunového poplatku nebylo v čekárně speciální kliniky k hnutí. A vládla tam nálada jako na hřbitově. Tady se rozhoduje doslova o přežití nebo o blízkém či střednědobém skonu.

„Tak co?“ špitala ta hodně promodralá na právě vycházející boubelku.

„Dobrý, má zlatý ručičky. Napařil mi dietu. V příštím roce musím zhubnout, každý měsíc o kilo. Ale na tebe si už brousí kudlu – jé promiň, to měl být vtip, aby ses uvolnila. Neboj, počkám tu na tebe a pak pokecáme.“

Po dvaceti minutách.

„Bezva!“ vyřítila se ze dveří kamarádka. „Dal mi ještě rok a čtvrt života, jsem v klídku a pohodě.“

„Nepřeskočilo ti?“ nechápala její radost boubelka.“Já na tvým místě bych řvala..“

„Na řvaní mám lidi.

Jen ať si zkusí mě opravdu zaříznout, to by byl řev! Původně  přece vyhrožoval, že na tu euthansii  půjdu ještě do konce letošního roku a teď vycouval, aby se údajně dostalo na akutnější případy. Podělal se, v tom to bude. Dej na mě, že nakonec přežiju já jeho..“

STRAVENKA se zachechtala a pak se s kamarádkou SLEVOU NA DANI Z POPLATNÍKA zvedly a vyrazily do ulic. V té chvíli volali do ordinace PREZIDENTŮV PŘÍJEM:

 „Ta liposukce… no kde se nám touláte…jenom pro vás tu nejsme…no to je dost!“

Jan Dvořák