Oheň na střeše

   „Už hoří Paříž?!" křičel prý hystericky do telefonu v roce 1944  Vůdce a nedočkal se ke svému zděšení kladné odpovědi.

„Tak Brusel nám hoří.." mohl si s pocitem zadostiučinění pomyslet leckdo nad Vltavou, když televize, rádia a zpravodajské servery začaly v pondělí přinášet bleskové i upřesňující  zprávy, jak v bruselské centrále EU začala doslova hořet početnému osazenstvu střecha nad hlavou. 

Jenomže žádného dramatu ve stylu slavného Skleněného pekla se diváci ani posluchači nedočkali. I nejvíce ohrožená persona, protože seděla v posledním patře, sám předseda Barroso, v klidu sjel výtahem dolů.

Nakonec to dopadlo jen jako trochu přibarvené protipožární cvičení, které ovšem odhalilo běžné vady systému: že hlásiče nehlásí, stříkačky nestříkají atd. Prostě takové prkotiny bez hranic.

Škoda.

To Národní divadlo dopadlo kdysi hůř. Ale my Češi jsme si dokázali od úst odtrhnout a vybrali penízky na nové. Bylo to proto, že šlo o divadlo národní.

Ale co s eurokapličkou v Bruselu, kdyby lehla popelem?

Nic. Nikdo by nás s kloboukem neobcházel. Postavili by nám novou, ještě větší a krásnější, z nějakého Fire fondu, do kterého stejně přispíváme.  

I tak je ale nová centrála zapotřebí. Nafukovací Unie nemůže ten křehký skelet svého centrálního mozku rozpínat do nekonečna.

Jan Dvořák