„Paní doktorko, ten chlápek pořád čeká,“ upozornila ministryni financí sekretářka „Marně jsem mu vysvětlovala, že vy stejně nic nezmůžete.“
Už je tady třetí den. Domáhá se odškodnění od státu za ušlý zisk kvůli koronaviru.
„Tak ho sem pusťte,“ rezignovala ministryně.
A začalo to. Brunátný muž vešel dovnitř a šermoval se složkou papírů. „Tohle všechno jsou doklady o tom, kolik miliónů jsem mohl vydělat, kdybyste mi kvůli koronaviru nezakázali celé měsíce podnikání. Mám to tady do koruny přesně spočítané!“
„Ano, to vám věřím, ale co já s tím? My přece automaticky neodškodňujeme, to si musíte na státu vysoudit, jako to dělají ostatní podnikatelé. A pak byste měl šanci, že vám to vyplatíme ve dvacetiletých státních dluhopisech. A při vašem věku, to máte štěstí, někteří starší ne, se výplaty ještě dočkat můžete, v krajním případě to dostanou dědici.“
Muž chtěl něco namítat, ale ministryně klidným konejšivým hlasem pokračovala.
„Chápu vás, rozhodně nejste sám, kdo je ve složité situaci. Víte, kolik jsme za odškodňování vyplatili? Ale kde máme brát, když kasa je prázdná, venku jsou na tom stejně, nepůjčí nám ani vindru, a jedině Čína by nás zafinancovala, ale to bychom se museli stát její provincií. A ani pan prezident nechce být jen provinčním guvernérem jako v Hong Kongu v rámci jednotné Číny. Takže na ruku stejně nic nedostanete a budete muset na čerpání počkat.“
Opařený podnikatel jen zalapal po dechu.
„Já se soudit budu, to si pište. Budete platit jako mourovatí! Vždyť já už nemám ani na nové gumy ke svému Rangeru.“ Chytil se za srdce a sesunul se na židli.
„Pane,“ oslovila ho ministryně, když se probral. „Nejsem necita, řešení bych pro vás měla. Dám vám k dispozici svoji platební kartu, a tady je PIN. Tak čerpejte, jak potřebujete, ono tam dohromady nic není.“ Muž nevěřil vlastním uším. Kartu opatrně dal do kapsy a ještě než odešel, zcela klidným tónem řekl: „Nezlobte se, ale přece jenom se soudit budu, vy na té kartě milióny určitě nemáte, aby mě to odškodnilo.“
Hlavně, že ho mám z krku, oddychla si ministryně. Karta jí byla k ničemu, banka je nule, stejně nikde nic není.
„Alenko, ozval se z mobilu hlas ministryně spravedlnosti, “chci tě informovat o tom, že od zítřejšího rána zavíráme všechny soudy. No nediv se, když už druhý měsíc jsi nám nic neposlala na výplaty.“
To je celá Marie, pomyslela si ministryně. A mně snad někdo platí?
„Paní ministryně, oběd!“ řekla při vstupu do místnosti vesele sekretářka a podávala jí plastovou krabičku s jídlem. Aspoň, že vývařovna Agrofertu ještě funguje a rozváží obědy potřebným.
