Nomádský způsob života? To tu bylo odjakživa.

Dočetli jsme se, že nemálo mladých lidí po absolutoriu školy netouží nastoupit do nějakého (nudného) zaměstnání, kde by je nadřízení přikovali na osm hodin ke kancelářské židli a pořád je něčím vyrušovali. .

A nebo, nedej bohu, aby ta židle nebyla v kanceláři úřadu, ale v nějakém výrobním provozu, kde to, upřímně řečeno, zrovna dvakrát v pravém smyslu slova vonět nemusí.

Proto si rychle sbalí svých pár švestek, laptop, který by je měl uživit, zejména, a vyrazí do světa, nejlépe do Unie.  Tam se s nedůvěrou starších k mladým jistě nesetkají, jako u nás, ani s tou strašnou povahou závidět i nos mezi očima  -  říkají si v pozitivním naladění.

Chvíli jsou tam, chvíli onde – je to výborná zkušenost, a když je nejhůř, a přitom nejhůř na tom nejsou rodiče, je hračkou aby na účet svého nomáda pár set euro (liber) převedli, aby „zkušenou“ nemusel ukončit předčasně.

Ale o peníze mnohým nejde, stačí si vydělat aspoň na pokrytí části nákladů. Strádat nikdo nemusí, v sociální unii všude bratra má. Pomoc může očekávat,  aniž by prchal zrovna před válkou.

Slepá závist ze mě nečiší. Spíš obdiv lehkosti, jakou svoboda umožňuje přistupovat k životu.

Na druhé straně ovšem o nic nového pod sluncem nejde. Na zkušenou vyráželi už naši pradědové -  do Vídně i jinam po mocnářství, které de facto unií dříve samostatných útvarů (a jak by v budoucnu rád EU viděl i Brusel) tehdy bylo.

Na „kočovný“ život se lze podívat i z jiného historického úhlu, a badatel pak dospěje k překvapivému zjištění, že už v padesátých letech měli někteří myslitelé poměrně přesnou vizi o dnešním trendu mladých absolventů…

https://www.youtube.com/watch?v=Ups4QRZVQNs