Nic není tak horké, aby se nedalo skousnout

V posledním půldruhém roce jsme čas od času slyšeli z úst významných politiků velmi vážná slova o tom, že pohár jejich trpělivosti už přetekl.

A teď si jen dosaďme, pokud nám ještě paměť slouží, co mělo být těmi posledními  kapkami oněch lektvarů.

 Z poměrně bohatého portfolia například:

 nepřijatelnost sedět ve vládě s ministrem, který nedokáže věrohodně vysvětlit jak přišel k penězům a jestli nešlo o úplatek;

pro téhož šéfa ministerstva zase uplatňování zdravotnické reformy pro kterou dříve hlasoval,

pro jeho zelené kolegy nepřijatelnost odmítnutí  novely ekologického zákona  v němž ministerstvo životního prostředí hodnotí vliv nových staveb na životní prostředí,

pro předsedu pravicové strany špína ve straně a proto žádal její vnitřní očistu… A dalo by se ještě chvíli pokračovat.

 Ti moudří a čestní muži prostě došli k závěru, že z prostředí, které by nalomilo jejich vnitřní integritu, musí odejít, pokud se nestane zázrak a situace se přes noc nezmění k jejich obrazu. Byly to pro ně jistě mučivé okamžiky rozhodování a každý jiný člověk je rád, že je nemusel podstupovat.

K čemu politici dospěli, k tomu dospěli. Nakonec však osobní, zbytečně moralistní pohled na realitu s největším sebezapřením upozadili a podřídili své rozhodnutí zájmu celku. Dobře si byli vědomi svých kvalit i nutnosti postavit hráz přehnaným ambicím i nedejbůh lumpárnám, pokud by jejich posty zaujali jiní.

Proto neudiví, když se teď neporučí klíčový ministr ani premiér – třeba kvůli rozpočtu. Stejně jako to před krátkým časem neučinil pan prezident – kvůli přes vůli stvrzenému Lisabonu. Přestože skousli věci, které prohlašovali za opravdu nejedlé. Nakonec zřejmě nechutnaly tak špatně.

Jan Dvořák

.