Po výtečném novoročním videomappingu - promítání kreseb ze školky na fasádu muzea - zorganizovaném za pouhé dva milióny, jemuž se postavil soukromý truc ohňostroj za nekřesťanských 250 tisíc, by kritika na vedení města měla ustat.
Emancipovanému vystupování primátora, jenž jako silná asertivní osobnost dal najevo, že má na víc, než dělat politiku omezenou hranicemi města, že je schopen účinně promlouvat i do politiky překračující hranice země i kontinentu, by se mělo dostat zaslouženého uznání nejenom od jeho soustraníků.
Už proto, že si nesedl, s prominutím, na zadní část těla před tím, že v Číně mají hned sto „primátorů“ miliónových měst jako je Praha, která by se do Šanghaje vešla dvacetkrát a do Pekingu osmkrát. Přesto se jako David Goliášovi pražský primátor čínské metropoli postavil a smlouvu o spolupráci, po známém dohadování, zrušil.
Udělal správně. Proč mělo zpiratizované město nadále písemně dávat vazalsky najevo, že uznává politiku jedné Číny? (Když ji magistrátní koalice neuznává, a stát jí do toho přece nemá co mluvit.)
Za neohrožený a ojedinělý neevropský postoj se Čína Praze mstí. Primátor o tom na štědrý den dokonce napsal pro The Washington Post komentář. Varuje v něm před čínskou lstivostí a před vyděračskými metodami, které Čína používá.
Článek znovu doložil, že Praha zachovává v „čínské otázce“ kontinuální, zásadový postoj, že se nenechá zviklat bázlivými řečičkami opozice nebo hlasů ze sociálně demokratického ministerstva, že snad přilévá olej do ohně.
Následky čínské odplaty, faktický zákaz hostování českých a zejména pražských těles a umělců, jenž bude mít i materiální dopad a může se projevit jejich „vyhladověním“, ale i přerušením nevídaného investičního boomu čínských investorů v celé zemi, snaží se primátor zmírnit, seč může. I ve štědrovečerním komentáři pro americký list požádal světové metropole o solidaritu, aby pozvali pražské hudebníky k nim koncertovat.
Magistrát dokonce umístil na internet prezentační klip (Z D E) , jímž hudebníky představuje.
