Není ta moje jmenovkyně, pane Švejk, náhodou…

 „Připadáte mi dneska nějak smutná, paní Müllerová,“ konstatoval Švejk při pohledu na bytnou, jindy plnou elánu.

„Bodejť bych nebyla, při pomyšlení na tu chudinku jmenovkyni z ministerstva, co jí teď postihlo za trápení…“

„Myslíte, jak s těmi kartami ne a ne přestat, i když se pan Nečas může umluvit?.“

„Víte, já si pořád říkám - nebude ona náhodou… to,“ a ukázala si na ucho, „nechci to povědět nahlas, pane Švejk“.

„Že si sedí na uších?“ přispěchal s obezřetnou formulací Švejk, a bytná rozváděla hypotézu dál:

“Anebo, a to je ještě daleko strašnější možnost, jestli ona není, jak jen to říct, abych ji proboha neurazila..,“ a lehce se ťukla na čelo.  

„Myslíte,“ znovu vypomohl Švejk, „že by mohla mít delší vedení, když ty karty nechá rozdávat dál a přitom by měly skončit?“

Müllerová horlivě přikývla. „No jo, ale která z těch dvou možností je ta pravá? Neříkejte, milostpane, že snad obě. S takovým zatížením by přece ministryni dělat nemohla, nebo snad ano?“

„To byste se divila, s čím vším to možné je. Ale tohle případ vaší ctěné jmenovkyně nebude. Uši má jako rys, a vedení tak akorát,“ řekl Švejk rezolutně.

„To jsem si oddechla, milostpane,“ spokojeně se zatvářila bytná. „Jestliže ovšem není ani hluchá, ani hloupá, a přitom je jí přání pana premiéra šuma fuk, tak je vlastně… neposlušná,“ dospěla k hroznému poznání.

„Neposlušná, neposlušná, jak se to vezme..“, mudroval Švejk.

„Za to si může premiér sám. Vždyť paní ministryni zrušení karet jenom doporučil. A řekněte sama, kolikrát už vy jste mně doporučila, abych mariáš o peníze nehrál? A nechal jsem toho snad?“

„To ne, pane Švejk,“ přitakala.

„Tak vidíte. Kdybyste mi ovšem ty karty výslovně zakázala a pohrozila, že jinak mě vyhodíte z bytu…   Já ovšem vím, že máte zlatý srdce, a že na takovou věc jste moc velká dobračka. A pan premiér, ten je na vyhazov té dámy zase, jak bych to jenom řekl, velkej, velkej..…tak mi sakra taky jednou pomozte vy najít to správné slovo..“

Jan Dvořák