Neklidné Babišovo a Hamáčkovo spaní

Zjitřená atmosféra posledních dnů není zrovna nejlepším předpokladem pro pokojný spánek ani těch nejotrlejších politiků. Mívají děsivé sny.

Hamáčkovi se zdálo, že jsme už dostihli Německo, což by znamenalo, aby se neodkladně pakoval z funkce předsedy ČSSD, jestliže jeho německá kolegyně složila funkci kvůli „pouze“ patnáctiprocentnímu zisku hlasů pro SPD v eurovolbách, kdežto soc. dem. získala necelá čtyři. Pak se však probudil do optimistické neohrožující domácí reality, která má do té Německé ještě sto let daleko.

To premiér se právě v noci na dnešek potkal v Průhonickém parku s někdejším francouzským panovníkem Ludvíkem XIV. Než se bývalý král Agrofertu stačil  z němého úžasu vzchopit a vyseknout Králi Slunce bezchybnou francouzštinou s nepatrným ženevským akcentem pozdrav a patřičnou poklonu, oslovilo ho Veličenstvo samo.  

„Pane premiére, my dva máme mnoho společného, například v názoru na stát. „Stát jsem já!“ tvrdil jsem vždycky. Vaše výroky, že bruselský atak na Vás v onom zlovolném hanopise, jsou útokem na Českou republiku, svědčí o tom, že správně, a patřičně sebevědomě vnímáte své postavení v zemi. Stát jste Vy! Ano.  Jen tak dál…“

V té chvíli se premiér probudil a s děsem v očích běžel k počítači a vyhledal ve wikipedii heslo Ludvík XIV. Po chvilce napětí se zřetelně uvolnil a vrátil na lůžko, aby aspoň na chvíli usnul, protože už od šesti bude zasedat vláda.

Děs pominul. Pod gilotinou totiž neskončil, jak se premiér zprvu mylně domníval, král Ludvík XIV, který se ztotožnil se státem, ale až jeho vnuk, Ludvík v pořadí šestnáctý. Jaká to vzpruha pro premiéra, jestliže o paralelu nejde. Za stát se může považovat dál, bez rizika, že bude o hlavu kratší.