Není třeba být zrovna velkovýrobcem polohovacích postelí, plicních ventilátorů, roušek, anebo majitelem výstavních hal a za slušný peníz je pronajmout státu pro zřízení špitálu, abyste v dnešní době měli výsadní postavení.
Je to prostě tak, jak tomu v každé krizi, a ve válečné zejména, vždy bylo, a bude. Zatímco většina na těžkou dobu doplatila, respektive zchudla, někteří naopak zbohatli. Je to tím, že jeden má smůlu, že podniká v momentálně nesprávném oboru, kdežto druhý se bezděky trefil do situace žádaného sortimentu.
Projevuje se to i v nynější parodii na lockdown. Obchody se sice zavřely, avšak těch otevřených s různým zbožím je poněkud dost na to, aby se mělo dosáhnout radikálního omezení kontaktů.
Osmadvaceti „druhům“ prodejen podle sortimentu se zákaz totiž vyhnul. Některým ovšem poněkud nepochopitelně ve srovnání s těmi, které musí mít zavřeno a přitom epidemiologické riziko je tam stejné, ne-li menší.
Tady těžko platí Zemanova „zlatá slova“, že pandemie pročistí trh, že silnější firmy přežijí. Leda, že by všechny měly stejnou startovací dráhu. A tu nemají. Některé v podnikání v době covidu pokračovat nemohou, a jiné ano, což o schopnostech majitelů, jak se s krizí vyrovnat, nevypovídá vůbec nic.
-Pane kolego, tamto květinářství je výjimečné, kdežto prodejna oděvů hned vedle, nikoli.
Květinářství má totiž výjimku a může prodávat dál, kdežto oděvy jsou bez výjimky, a tak museli zavřít krám. To víte, při těch dnešních směšných cenách by se lidi o zboží v butiku poprali, a jak by pak mohli dodržet bezpečnou vzdálenost?
