Když „nejedloš“ podělil prezidenta, kancléře a mluvčího o obsah útrob dřevěné ruské matrjošky, což byly stále menší a menší do sebe vkládané figurky, přičemž šéf dostal, jak se sluší, tu největší, začal šátrat po kapsách.
„Někde tady mám flešku s instrukcemi na příští období, co mi předal Ušakov od prezidenta. Jo, tady je.“ Položil ji na stůl a dobrácky dodal: „A měl by ses už konečně zase ukázat, na dálku jsi prý neuřiditelný, vzkazuje plukovník, ehm, možná dneska už maršál, pokud se povýšil.“
„Dyť jo,“ zavrčel prezident, „stavím se – a co jinak?“
„Šéfe, slyšel jste?“ zeptal se z ničeho nic Ovčáček.
„A co bych měl slyšet? Víš přece, že sluch už teď nemám tak dokonalý jako sova, ale politika se přece..“
„Já vím, já vím, politika se nedělá ani nohama, ani rukama, ani …ušima, ale hlavou,“ ujišťoval šéfa mluvčí,“ ale přesto ten zvuk je … divnej“, upozorňoval znepokojeně.
„Ty snad něco slyšíš, Martine?“ zeptal se prezident Nejedlého.
„Já? Ani ne. Tedy trochu jo,“ připustil.
„Já neslyším nic! Je tady absolutní ticho“ řekl poněkud nejistě Mynář.
„Jde to odněkud odsud, hodně zblízka od nás,“ identifikoval směr zdroje Ovčáček. „Něco jako budík, nebo co…“
„Cože?“ zděsil se prezident. „Budík? Nějaký pekelný stroj? Že by se mě v Moskvě už chtěli..,“ domýšlel a zvolal: „Okamžitě ty matrjošky a flešku vyhoďte z okna. No ty, Jiří, já to dělat nebudu, já nejsem nahraditelný. Tak alou, dřív než to bouchne tady.“
Mynář s Nejedlým zalezli pod stůl a zavřeli oči, takže neviděli, jak Ovčáček matrjošky vložil do plastového pytlíku a vyhodil je z okna. Všichni si zacpali uši, až na prezidenta, který to neměl zapotřebí, a čekali. Nic. Výbuch se nekonal.
„To ovšem nemusí nic znamenat, jestli v tom byl časovač,“ obával se Mynář. „Může to bouchnout později.“
„Ať si bouchne, jsme dost vysoko, a pro jistotu přines, Jirko, z chodby brnění.“
„Šéfe, ono to pípání ale nepřestalo,“ upozornil Ovčáček.
„Má pravdu, teď ho slyším už i já,“ přidal se Mynář. „Je mi to žinantní, ale jde to jakoby tady od Martina. Nemáš něco v kapse, něco co ti tam dali, abys nevěděl?“
„Nemám, měl jsem tam jenom tu flešku.“
„Ale přesto ten zvuk.. jako když jde z tebe. Nedali ti v Kremlu spolknout nějaký prášek, velký aspoň jako kachní vajíčko, super vitamínovou momb…?“
„To ne, ale taky to už slyším..“
„Něco mi ten zvuk připomíná,“ přemýšlel Ovčáček. „Možná to ani bomba nebude..“ Sáhl po laptopu, chvíli hledal a pak řekl: „Už to mám, heleďte,
(TADY)“
„Neměl jsem jim věřit, když mě v Kremlu přesvědčovali, abych se nechal očkovat proti covidu tím jejich sputnikem, že prý žádné vedlejší účinky nemá, tůdle!“ trpce konstatoval Nejedlý.
„Ještě, že se ta vakcína nejmenuje Sputnik 2, v něm totiž letěla Lajka - a to bys pak taky mohl štěkat,“ řekl sarkasticky prezident potěšen však vědomím, že cizí mocnost o jeho život neusiluje.
Proboha, projel jím jakoby blesk, snad se tak fleška po tom vyhození z okna neroztřískala? To bych už Voloďovi neoke…
