Nechme běžence jít tam, kam opravdu chtějí, když jim nemůžeme nabídnout přitažlivější podmínky

Dneska si vláda přes všechny problémy s běženci mne ruce nad tím, že nejsme pro ně cílovou zemí. Ale je to dobře?

Kdyby se totiž vyplnily prognózy V. Komárka z konce devětaosmdesátého roku, že za pár let bude u nás marka za dvě koruny a Rakousko bychom dohnali během jedné pětiletky, byli bychom jako hostitelé rovněž přitažliví. Až na tu pro cizince pekelnou češtinu.

Přestože premiér Sobotka všude vyhlašuje, že jsme sedmou nejméně zadluženou zemí v Unii, že se výrazně snížila nezaměstnanost a posílila důvěra lidí v systém, běžence to nezajímá. Chtějí jinam. A když už mají tu smůlu a bdělá policie, místo toho, aby přimhouřila všechny oči a dala jejich přání doslova průchod, a zadrží je, nemůže se pak nikdo divit, že chtějí za každou cenu pryč. Proč mají trávit týdny v nějaké detenci, když už dávno mohli být v Německu či Dánsku, a to v daleko přijatelnějších podmínkách hmotného zabezpečení.

Člověk se diví, jak selhávají lidskoprávní organizace včetně ombudsmanky a nevolají po okamžitém schválení zákonného opatření, které by umožnilo nechat běžence volně projít a umožnit jim dostat se co nejrychleji do cílové země.

No a my už se nějak musíme popasovat s tím, že nejsme pro imigranty dost „dobří“, že jsme málo zápaďáčtí. Stále ještě „rozvojovka“.  Škoda. Takhle, bez vnějších impulzů, se totiž opravdu nevymaníme ze zápecnictví a z tradičního českého izolacionalismu. Nadějí nám však může být aspoň to, že se povinně u nás bude muset na nějaký čas usadit patnáct set imigrantů, i když z toho asi velkou radost mít nebudou.  

Ale vžijme se do situace, že jdete do země zaslíbené a skončíte jinde.