„Tak tohle, tohle se nám stát nemělo“, zoufal si ruský ministr zahraničí Lavrov, když o půlnoci vešel do pracovny prezidenta Putina.
„Promiň Vladimire Vladimiroviči, že jsem tě vyrušil při šachové partii s robotem Poběda, ale přicházím s bezodkladnou záležitostí.“
„Kdo nás napadl? Amíci, nebo Číňani?“ tápal prezident, přičemž mu bylo divné, že se s ním kvůli aktivaci atomového kufříku ještě nespojil ministr obrany Šojgu.
„Kdyby, tak oni“, zadoufal ministr a mávnul rukou, „musíme čelit něčemu horšímu, hrozbě mezinárodní blamáže.
Zeman, Miloš Zeman, ten, kterého jsme exemplárně hýčkali jako jediného rusofilního prezidenta z EU, teď prohlásil, že na protest proti našemu protestu kvůli vyhlášení Dne obětí okupace k nám v květnu na oslavy nepřijede.“
„Cože? No to si dovolit..,“ vykřikl Putin, a Lavrov iniciativně dopověděl za něj:
„..dovolit nemůže, ten, ten, nevěrník..
„..On?“ přerušil prezident ministra.
„My, my si dovolit jeho odmítnutí nemůžeme vzhledem ke zvuku jeho jména v celé..“, chtěl snad říct, že v Evropě či na planetě, avšak Lavrov opět šéfa doplnil:
„..Vé čtyřce..“
Jindy chladnokrevný exrozvědčík začal nervózně bubnovat prstama po šachovém poli, takže pár figurek změnilo své pozice.
„Okamžitě, okamžitě něco dělej, aby Zeman obrátil, nečekej, že ráno bude moudřejší večera, jak tvrdí naše pohádky.“
„ Já dělám“, bránil se Lavrov, „už jsem nechal sepsat prohlášení ministerstva zahraničí, že to dřívější prohlášení, kde důrazně protestujeme proti tomu, že Česko drze ustanovilo 21. srpen Dnem obětí invaze a přitom zcela ignorovalo bratrskou pomoc, že ho způsobil tiskařský šotek.“
„Ale to nemusí Zemanovi stačit, a třeba zkazce o šotkovi ani neuvěří“, pochyboval Putin.
„No dobře,“ přemýšlel nahlas Lavrov, „ tak ještě k tomu vydáme tiskovou zprávu, že přesun sochy maršála Koněva z parku někam do kamenolomu je jejich výlučná záležitost, do které nám nic není“.
A sugestivně se podíval na prezidenta: „A tobě, šéfe, když dovolíš, si pro větší váhu té zprávy, dovolím dát do úst repete slavné věty Leonida Iljiče: „??? ???? ????.“
„A co když ani tímhle Zemana nezlomíme a rozlítí se třeba ještě víc, protože ten přesun, stejně jako my, on taky nechce?“
„Tak to už nevím, Vladimire,“ vsunul Lavrov hlavu do dlaní. „To už by zřejmě nepomohl ani příslib financovat pomník vlasovcům, protože toho šíleného starostu by Zeman stejně jako my taky nejradši zaškrtil.“
„A, co tahle Zemanovi slíbit, že u Rudého náměstí postavíme v poněkud nadživotní velikosti sochu jemu?“, chytal se stébla prezident. „Doma se jí nedočká.“
„Výborný nápad“, přisvědčil Lavrov, ale pak dodal: „Ovšem.. Zeman sice sebestředný je, navenek by se ale mohl tvářit, že mít sochu zaživa je kult osobnosti a na ten že si nepotrpí.“
„Vždyť na podstavci té sochy by ani nemuselo být jeho jméno!“ přišel s moudrým řešením prezident. „Stačil by prostinký nápis: Památník neznámého, respektive známého přítele. Nebo jenom Památník přítele. A kdyby ani na to Zeman ze skromnosti nepřistoupil, dáme mu tam jenom Památník.
„To s ním musí pohnout, Vladimire Vladimiroviči,“ obdivně a s velkým ulehčením z odvrácení kardinální krize nadcházejícího roku konstatoval Lavrov.
“Určitě, určitě přijede, cožpak má, golubčik, srdce z kamene? “
