Je to jistě shoda drsných náhod, ale stalo se. V den, kdy (zfetovaný nebo smyslů zbavený) ministr nepřímo vyhrožuje šéfredaktorovi vlivného listu, že zveřejní tajně pořízený záznam schůzky šéfů novin a časopisů
kvůli návrhu o zvýšené sazbě DPH, pak ještě tentýž večer vnikne vojenská policie do budovy zpravodajství ČT a chce násilím získat pro ni důležitý dokument, který reportér už před časem využil pro obrazovku. A když policisté nepochodí, protože neměli v ruce žádný příkaz, vrátili se o čtyřiadvacet hodin později, v pátek. To už v ruce měli také samopaly, prý i patřičné povolení soudu, a na tvářích dokonce kukly, aby z nich šel pořádný strach.
Divák Čtyřiadvacítky mohl během Událostí vidět dokonce živý vstup z obsazené chodby budovy a rovněž dlouhé minuty číst na aktuální zpravodajské liště text, že kromě vojenské policie se už dostavila i policie státní. Takové situace v akčních filmech obvykle nekončí dobře – válkou policajtů. Tak daleko to zřejmě ještě nedošlo. Jisté je, že policisté kancelář reportéra prohledávají. Je velmi pravděpodobné, že nenaleznou nic. Karel Rožánek dokument jistě schoval na bezpečné místo.
Člověk by po takových manévrech očekával, že Česká televize má k dispozici přinejmenším operační plány NATO nebo snad jmenný seznam vojenských lékařů, kteří se přidali k rebelantům z „Děkujeme, odcházíme.“
Nic takového. „Pouze“ už v tisku občas citovanou a odtajněnou zprávu, v níž podřízení gen. Krejčíka žalují ministryni Parkanové, že šéf vojenského zpravodajství shání kompromitující materiály na její náměstky, protože se domnívá, že „něco“ u nich nehraje.
Absurdní postup ve zcela absurdní záležitosti vede bohužel k úvahám o skutečně zelených mozcích a o obrovské nekompetenci všech zúčastněných složek.
Před padesáti lety se za podobnou záležitost – obsazení týdeníku Spiegel čtyřicítkou policistů kvůli důkazům o armádní korupci – musel nakonec poroučet bonnský ministr obrany F.J. Strauss. Tehdy ten zásah byl zjevně protiprávní a měl ministra zbavit podezření, že šel na ruku zbrojařům.
Doufejme, že česká verze obdobného zásahu má s tou německou společné jen kulisy a kostýmy. Jako záměrnou provokaci tuhle akční frašku snad ani posoudit nelze, provokace je to však neslýchaná. Naposledy obsazovali u nás z ozbrojených složek televizi v osmašedesátém sovětští vojáci a v listopadu 89 se o to pokoušely Lidové milice.
Jan Dvořák
