Pokorně předesílám, že nechci ze sebe dělat ještě chytřejšího, než jsem, ale výjimečné počiny jednoho pracovního kolektivu v posledních hodinách mi nedají, abych se nepodělil o podnět, který by mohl inspirovat televizní tvůrce.
Obrazovka je už dlouhá léta ostudně zaplevelena kriminálními příběhy zahraniční i domácí provenience, a to bez ohledu, zda je vysílají komerční kanály nebo veřejnoprávní televize. Vypadá to, že kromě loupení, vražd, terorismu či zločinných spiknutí s politickým motivem už nic jiného, co by si zasloužilo umělecké ztvárnění, neexistuje.
Ale existuje! Pouze tvůrci onen skutečný, všední život, také však plný dramatických momentů, kdy ovšem krev nestříká a zbraně nehlomozí, přehlížejí, nechtějí ho vidět.
Přitom příběhy z pracovního prostředí mají bohatou tradici.
Nezapomenutelné je údernické drama Parta brusiče Karhana, nebo třeba v lehčím pohledu Cirkus bude, z pozdějších poetizovaná Atomová katedrála. A co ze zahraničních snímků slavný film Letiště o nadměrném pracovním úsilí leteckého personálu?
Ještěže aspoň komerční stanice věnují soustavnou péči vymyšleným příběhům z lékařského prostředí. Ale tím to také končí. Seriál, nebo jen minisérii například z fabriky, nevidíte – naposledy před čtyřiceti lety Inženýrskou odysseu. Nebýt občasných repríz těchto retro inscenací, třeba i Dobré vody, pořádná práce jakoby dnes už neexistovala.
Je jasné, že dnešní divák by se příliš nenadchnul, kdyby mu televize předložila sérii o rodině řezníků na moderních velko jatkách, i když krve by tam mohlo být dost, ale pokud televize skutečně usiluje o získání také mladého publika, pak by měla prezentovat dramatické příběhy z pracovního prostředí moderních technologií, nejlépe z IT.
Přímo se nabízí, a to je ten můj aktuální podnět, dramaticky ztvárnit osmačtyřicetihodinový zápas početného kolektivu programátorů, kteří v čase o mnoho kratším než v původní zakázce MD, a za minimálních nákladů, připraví e-shopp na dálniční známku, a vytřou tak státu zrak. Prostě film o hrdinech těchto dnů.
Takové dílo by nejenom přineslo hodnotný dramatický zážitek na úrovni doby, ale mohlo by – a na to se posledních 30 let trestuhodně zapomíná a dokonce se tato funkce umění i záměrně přehlíží – být příkladem i pro jiné pracovní kolektivy.
Dokázalo by strhnout k následování, k novému, ovšem zdravému, údernickému hnutí.
Nebojte se, tvůrci, sáhnout na tep života. Stačí mít otevřené oči.
CHLAPI, TAK O VÍKENDU SE SEJDEME U KULATÝ BÁBY, A PRO TU NEMOŽNOU DOSTÁLOVOU Z MÍSTNÍHO ROZVOJE SPÍCHNEME KONEČNĚ POŘÁDNÝ STAVEBNÍ ZÁKON
