Na Nově o životech na vlásku

Jestliže Nově se v talentové soutěži příliš nedaří, protože se netrefila do formátu ani do cílové skupiny, pak se jí mimořádně dařilo ve středu večer.

Kdo nedal přednost posteli  nebo třeba Událostem, komentářům a na Nově zůstal, viděl první díl série dokumentárních reportáží z nemocnice na kraji města - z pražského IKEMu.

"Život na vlásku", jak se cyklus jmenuje, přinesl příběh o jedné z mnoha zdařilých transplantací srdce, kterou provedl tým profesora Pirka.

V dramaturgické stavbě takřka hraného žánru - ovšem s autentickými dialogy i monology, tedy výpověďmi pacientů čekajících mnohy měsíce na vhodného dárce a také zdravotníků, kteří srdce pak transportují a rovněž lékařů, na kterých leží konečná zodpovědnost - tak divák prožije drama srovnatelné s nejlepšími epizodami seriálů z lékařského prostředí. Jenomže tady je to doopravdy.

Doopravdy třeba o naději pacienta, který je na klinice už měsíce napojen na umělé srdce - velkou pumpu na kolečkách - a stále čeká. Nebo naopak o radosti, ale i obavách z zneznámého u  muže, pro kterého "z ničeho nic" poslali sanitku domů, aby už za pár hodin měl srdce nové. Ten první  pacient se snad jednou rovněž dočká.

Připravit tak poutavý dokument, na který se divák vydrží se zaujetím dívat od úvodních záběrů  až po závěrečné titulky, znamenalo obrovskou práci při natáčení a následném výběru materiálu a střihu do konečného tvaru. Stovky hodin. Prostě k nezaplacení.

Kolik Novu tenhle unikátní osmidílný seriál stál, protože v její vlastní produkci nevznikl, je vedlejší věc. Jisté je, že režisér Jiří Fedurco osudy lidí spjatých s transplantací orgánů sledoval prostřednictvím kamery téméř rok. V každém případě  je  to výborný "kauf" pro diváka.  A ozdoba pro každou televizi.  Že zrovna pro komerční, nemusí až tak překvapit při trvalé oblibě příběhů o osudech lékařů a pacientů, pokud poodkryjí jejich radosti, smutky i pochybnosti.  

Jan Dvořák