Na Bělehrad! Ale humanitárně

Vojenští veteráni moc rádi vzpomínají na chvíle, kdy je na zahraničních misích při střetech s jakýmkoli nepřítelem hřálo vědomí, že bojují de facto i za Prahu. 

-Pani Müllerová, vzpomínáte, jak jste mě tlačila na vozejčku a já jsem vyvolával: Na Bělehrad, na Bělehrad?

-A jak jste pak nakonec skončil na policii, protože vás měli za provokatéra, když jste k té výzvě k útoku ještě provolával slávu císaři pánu?

-Ale tohle já nemyslím, to bylo už ve čtrnáctým, míním devětadevadesátý rok.

-To jak vás chtěli odvézt na záchytku, když jste před generálním štábem vykřikoval: Na Bělehrad?

-Richtig.

-To jak se tenkrát humanitárně bombardovala Jugoška?

- A copak to říkáte za nepravdy, jaképak humanitární bombardování?

-Ale tak to přece pojmenoval nebožtík pan prezident Havel, abychom to my, obyčejní lidi, správně viděli jako pomoc Kosovu, a ne jako agresi, což by si kdekdo mohl poplést, když do té doby se už pětapadesát let v Evropě nebombardovalo.

- Pan prezident nic takového přímo neřekl, tahle slova o humanitárním bombardování mu přišila levičácká opozice a nepřejícní novináři.

-Opravdu?

-Opravdu, pan prezident přece nebyl hlupák, aby si pletl pojmy, a nevěděl, co humanitární je, a co není. On prostě pro nějaké cizí noviny jenom řekl, že nálety a bomby mají výlučně humanitární povahu, že ve hře jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu.

Cítíte ten rozdíl? O humanitárním bombardování neřekl ani slovo. A po letech o tom ještě napsal, že takovou ptákovinu by nemohl říct, ani kdyby byl při pominutí smyslů.

Už mi věříte?

-Věřím, pane Švejk, o humanitární bombardování nešlo. Koho by taky zastrašilo, kdyby po něm nezůstaly trosky ani oběti?