„Řeknu vám, milostpane, že i když pana Remlíka z vlády vyhodili, je na tom moc dobře, kdekdo mu může závidět,“ uznale pověděla paní Müllerová nahlížejíc Švejkovi přes rameno do novin s fotografií a titulkem: JSEM NEÚPLATNÝ!
„Závidět Remlíkovi? A co, prosím vás?“ divil se Švejk.
“Že mu nechali na čtvrt roku služební drezínu a že vyfasoval na odchodnou devadesát stravenek?
Vždyť je to chudák. K tomu maléru s předraženými pražci má teď ještě na krku polízanici kvůli tomu, že nenahlásil policii, že mu kamarád nabízel sbírku velmi vzácných známek jako úplatek. Za to může i sedět!“
Potom se lišácky podíval na Müllerovou a tiše dodal: „Kdyby vzal, a neříkal nic, mohl mít svatej pokoj.“
„Ale to se určitě vysvětlí, to musela být mejlka,“ hájila exministra bytná. „Ten pán, co sbírku nabízel, měl prý špičku, jak sám napsal - pan ministr ovšem špičku neměl, takže ten žertík s nabídkou neprokouknul a vzal ho nejdřív vážně, pak zase nevážně a nakonec ho znovu vzal vážně a šel rovnou na tajnou službu, a ne k esenbákům na okrsek, což je pochopitelné, když byl ministrem.“
„No dobře, ale co mu tedy lidi můžou závidět, když nic nedostal?“ neměl Švejk jasno.
„No přece to, že teď může všude prohlašovat, že je neúplatný. A po takových čistých lidech je všude hlad, ti si mohou zaměstnání vybírat, když mají tak skvělou pověst neúplatných.“
Švejk se zamyslel, a pak připustil: „Ono na tom něco být může,“ avšak jedním dechem vyslovil i podezření. “Ale co když je to jinak? Co když si pan Remlík všechno jenom vymyslel, a nikdo ho uplácet nechtěl?“
„Že by byl tak rafinovaný a vylepšoval si tím morální profil, aby se o něm říkalo: Jo Remlík, ten úplatky nebere, to je slušnej člověk?“ pochybovala Müllerová o tom, že by tak solidně vypadající pán byl takové přetvářky schopen.
„A proč ne? Víte, paní Müllerová, přece je daleko lepší, když se o někom všeobecně ví, že nebere, než aby se o něm říkalo, že bez patřičné sbírky nehne prstem.“
