Čtenáři MFD i tohoto portálu se pozastavují nad tím, jaké svobody pohybu směrem přes Atlantik - a tedy důvěry od orgánů socialistického státu - užíval prezidentský kandidát Horáček v době svého novinářského mládí.
Vyplývá to z dobových reportáží psaných v posledních letech před pádem režimu. Dostal se do míst, kam se jiní novináři nikdy služebně nepodívali, o „běžných občanech“ ČSSR nemluvě.
-Ty, Bédo, není to divný, že ho pouštěli na cesty do Ameriky, a přitom prý ani nebyl ve straně? Nedělal náhodnou vyzvědače?
-Nech té spiklenecké teorie, Liduš. Všechno se dá vysvětlit normálně. Víš přece, jak v Americe diskriminovali černochy a zavírali komunisty?
-Jo, to tenkrát u nás věděl každej. Bylo to v novinách a dávali to v televizi.
-Tak přece by v té redakci nebyli tak hloupí, že by do Ameriky poslali novináře s rudou knížkou, aby jim ho pak imigrační úředník jako komouše… chtěl jsem říct člena strany, vrátil šupem zpátky? To by si zbytečně naběhli na vidle..
-Aha, tak to byla vlastně taktika, jak obelstít americké imperialisty..
-No jistě, Liduš. Nic jiného novinářům totiž nezbývalo, když chtěli jezdit na západ, než vnitřně se bolestně přemoct, do strany nevstoupit, dát se na hazard a na koníčky. Někteří i na pití.
To my, bezpartijní ne- novináři jsme to měli s cestováním mnohem lehčí.
-Myslíš? No já ti nevím..
-Tak se podívej do albíčka.
Za mlada jsme přece byli ve Velké Americe každou chvíli.
Nebo snad ne?
A pak, že ten režim byl prý k nevydržení…
