Michal David byl na vyznamenání od Husáka ještě moc mladý

Prezident Zeman si při odpolední siestě pouštěl z mobilního gramofonu na kliku jednu z desek Michala Davida, aby se znovu ujistil, že avizovaný metál mu náleží.

A právem, seznal prezident. Posluchač si totiž do známé melodie i do notoricky „profláknutých“ slov může vložit vlastní text, kterým podtrhne svoji osobnost.

Udělal to i prezident a k Davidovi se ve dvojzpěvu připojil se svojí verzí textu. Za úderů hole do taktu si razantně pobrukoval:

Non stop,

urážet non stop.

A kdo se ozve.

ten uvidí!

Prezident chtěl pokračovat. Na rameno mu však poklepala kostlivcova ruka a sklonila se k němu lebka ušlechtilých tvarů. Ta pak s poměrně silným slovenským akcentem přednesla, co měla na srdci - tedy někde na místě, kde dřív srdce bývalo.

„Pane kolego, musím si postěžovat na hromadné sdělovací prostředky i na diskuse pomýlené veřejnosti ve věci soudruha Štancla. Všichni totiž tvrdí, že on prý může dostat vyznamenání leda tak od vás – ale to není pravda!

Už já jsem mu chtěl udělit aspoň titul zasloužilého umělce, ale potíž byla v tom, že tehdy byl na to ještě moc mladý.

No a teď, když dozrál, tak už zase já nejsem v nejlepší kondici. No leda to odložit na dobu až se jednou spolu potkáme u nás dole. Mohl byste mu nenápadně špitnout na Hradě do ucha, že jsem na něj nezapomněl? Co myslíte, pane kole…“

  Asi jsem si po těch stopičkách schrupnul, zhodnotil prezident předchozí setkání.

„Ještě jednou, šéfe?“, zeptal se věrný Ovčáček, a aniž by čekal na pánovu odpověď, natočil klikou péro gramofonu  a pak už se linulo místností ono podmanivé krédo:

Život je senza k dívání,

 jenomže dá to koumání,

 vymyslet,

 jak by se zmáknout dal.