Měsíc zoufalých kroků politických šampionů

Teprve (už?) před měsícem, článkem v Respektu, že jistý poslanec Škárka, místopředseda Véčkařů, o němž většina lidí neměla ani ponětí, má dostávat od Víta Bárty peníze za loajalitu ke straně, se roztočil zběsilý kolotoč epizod a epizodek. V našem lunaparku neměl  do tě chvíle obdoby.

Den po dni, často i hodinu po hodině, docházelo k dramatickým zvratům a téměř všechno na politické scéně se otřásalo v základech. Jakoby šílené tempo nemohl zvládnout jediný hybatel děje a tak to vypadalo, že se v autorství scénáře střídá specialista na tajné operace Forsyth s Jaroslavem Haškem a jeho Stranou mírného pokroku v mezích zákona, Franz Kafka s paranoidním pojetím bezmocnosti člověka, poněkud temný pohádkář Andersen, absurdista Havel i Gogol s jeho karikaturami politických činovníků.

Odbornými poradci mohli být inspektor Trachta, obávaný „Šakal“ či baron Prášil – škoda, že nebyl přizván i docent Chocholoušek, ale možná, že to bylo dobře, mohl by se ze všeho ještě zbláznit.

V té mele se sběhlo opravdu všechno.

Velké peníze? Ano.

Náhlé procitnutí, že jeden z partnerů je něco jako kontrarevolucionář? Ano.

Vyhlášení, že záchrana demokracie je víc než společné vládnutí? Mockrát Ano!

Volání po důsledné denacifi…- pardon – deabelizaci málem do třetího kolena? Ano.

Demise zrádného ministra? Ano. Odvolání dvou dalších? Ano.

Dušování, že když už, tak toliko s čistým štítem? Ano.

Takže, jak to nakonec dopadlo: jeden ministr odešel – pretenduje na předsedu partaje a už se těší, jak tím premiérovi „zamotá kouli“. Druhý byl sice odvolán, avšak souběžně s tím povolán do zcela nového úřadu. Důležité však je, že Kátucet dokázal umění nemožného. (Všichni se nasytili a volem zůstal volič.)

Proto bychom mezi společnost spoluautorů mohli zařadit ještě starého dobrého Shakespeara, který zvládal všechny dramatické žánry. Stačilo by si od něj vypůjčit jen název jednoho povedeného kousku: MNOHO POVYKU PRO NIC.

Nebo se můžeme obrátit ke klasikovi Svatopluku Čechovi a jeho pana Broučka při výletu do jedenadvacátého století nechat onen měsíc v „lihu“. Až by se probral, myslel by si, že jsme kapánek přebrali my, když mu vykládáme, jakou proměnou jsme prošli. Že jsme teď jiní, lepší, posílení – no znáte ty řeči, co se po krizích, co ještě doutnají, obvykle vedou a snad tomu dotyční i věří - jako císař, který si pořídil nové šaty.

Jan Dvořák