Tahanice kolem sochy maršála Koněva skončily. Jako nouze naučila Dalibora housti, tak nouzový stav byl ideální šancí pro konečné řešení maršálovy otázky. Z parku, kde by se tak krásně vyjímalo třeba parkoviště, byl Koněv odsunut.
A zase to vzbudilo vášně, jako když dennodenně byl poléván očistnou růžovou či rudou barvou.
Přitom k rozčilování žádný důvod není. Starosta Kolář byl velmi korektní. Nechal Koněvovi vzkázat, ať se vzdá, že mu hlavu neutrhnou.
Z fotografie je patrné, že maršál jako rozumnější ustoupil, a vzdal se. Přísně po vojensku. Zvednutýma rukama, což je na snímku zřetelně vidět zejména u levé ruky. Pravačkou se vzdává, aniž by zahořkle odhodil květiny, které mu v pětačtyřicátém roce dal kdosi pomýlený, v bláhovém domnění, že osvoboditelem Československa a velké části východní Evropy je on, a nikoli hodnostně nižší kolega Vlasov.
Podle starostova slibu maršálovi hlavu neurazili jako druhy generalissimu Stalinovi, takže po humanitární stránce všechno je v pořádku a ani úředníci z náměstí B. Němcova nemohou Prahu 6 za nerespektování ženevských dohod sankcionovat.
Na dočasnou dobu teď maršála někam uklidí, aby sešel z očí dejvických lepšolidí, a někdy, až teprve vznikne, mu slíbili přesun do muzea, kde bude sloužit jako odstrašující příklad proradného sovětského režimu.
Přitom si maršál nemá na co stěžovat. Po svém odsunu se pomyslně ocitne v noblesní společnosti rovněž odstraněných známých vojevůdců a hrdinných vojáků, jakým byli rovněž „sejmutí“ , v Americe např. slavný jižanský generál Lee, postávající v dallaském parku, či v Durhamu před okresním úřadem vartující konfederační vojín.
Anebo maršál Radecký, ten už je skoro sto let natvrdo v Lapidáriu. Zato armádní generál a prezident Svoboda se ocitl na výsadnějším místě, v depozitáři Vojenského historického ústavu, a nikoli, jak by mu mnozí přáli, ve sklepení Ústavu pro studium totalitních režimů.
Taková vojenská esa špatnou společností pro maršála rozhodně nejsou. Na špatnosti rozhodnutí konšelů to však nemění vůbec nic.
