Kancléřka Merkelová sice spravedlivě kritizuje režimy, kde si vedoucí činitelé uzurpují nadstandardní pravomoci a vnucují svou vůli i soukromým subjektům, ale sama, byť v dobré víře, se chová podobně.
Svým jednáním se de facto kromě do funkce generální ředitelky úřadu pro imigraci, rovněž pasovala do pozice šéfky Spolkového úřadu práce, předsedkyně odborových centrál, prezidentky svazů drobných i středních podnikatelů i náčelnice Sdružení velkokapitalistů.
Na příští dny si pozvala reprezentanty těchto organizací, aby je podrobila zdrcující kritice za ostudný bojkot jejích integračních plánů jako spolkové kancléřky.
Ani největší německé firmy – BMW, Siemens, VW či Dr. Oetker – spolu se všemi ostatními podniky v zemi, nebyly z miliónového počtu nově přišedších pracovních sil schopny zaměstnat ani stovku z nich. Prý není práce, vymlouvají se šéfové firem, a přitom si nadměrně mastí kapsy, místo toho, aby snižovali produktivitu vyšší zaměstnaností.
Taková situace nemůže dál pokračovat. Kancléřka proto přichází s racionálním řešením, kterak pro běžence volná místa najít. Jde o návrh, který má sekundárně vrátit odlidštěné výrobě, vedené snahou po maximalizaci zisků, její lidskou tvář.
Plán s nadšením přijat nebude. Nejde o šéfy, těm korektnost nedovolí, aby se kancléřce dlouho vzpouzeli - avšak to, co už prosáklo „dolů“, budí ve výrobních halách bouřlivou, až nepřátelskou odezvu.
Zvládneme to?
