„Tak nám stříleli na prezidenta,“ vpadla paní Müllerová do Švejkova pokoje a pak ulehčeně dodala: “ale jen pistolí s kuličkama, jak říkali v televizi.“
„S kuličkama? No, to jsem si oddych, to víte, jinak by mohla být pořádná mela,“ mudroval Švejk. „A kolik tomu děcku bylo, co se trefilo do pana prezidenta?“
„Šestadvacet. A byl to prý komunista!“
„A sakra,“ zarazil se Švejk,“ to přestává všechna legrace. A co ochranka, proč se na něj nevrhla? Že by to byli komunisti taky, a šlo o spiknutí?“
„Radši o tom nemluvte, milostpane“, ztišila Müllerová hlas, „to zavání politikou. Já bych se ani nedivila, že teď komunisti mají roupy, když jim rostou preference a dokonce i v krajích budou mít brzo hejtmany.“
„A proč by po prezidentovi tedy měli střílet, když můžou získat moc demograticky, ve volbách? Já vám něco řeknu. Což když ten atentát byl jenom na oko? Že byl domluvenej.“
„Šmankote“, pokřižovala se Müllerová, „myslíte?“
„Myslím, nemyslím, ale může to být tak, že si toho člověka najali, aby o sobě po střelbě tvrdil, že je komunista. A to by pak mohlo komunistům srazit preference.“
„Až takhle.. to by bylo jako ve filmu. Mě se to moc nezdá, i když ta ochranka se zachovala, jakoby věděla, že se nic nemůže stát, že tam jsou jenom kuličky.“
„Intuice to byla, když ne spiknutí, paní Müllerová. V každým případě však nebetyčnej bordel. Já bejt policejní prezident, tak neváhám a sáhnu po pistoli..“
„S kuličkama?“
Jan Dvořák
