Krajčo s osudem Delona - zrcadlo reality? ČT s ohledem na možnou paniku přikrašlovala

Trvalo to sice třicet let - zpočátku nesmělými i smělejšími pokusy - ale teď už je možné bez stínu jakékoli pochybnosti prohlásit, že jsme dostihli, možná i předstihli Evropu. Francii zaručeně.

Televiznímu divákovi se po dva večery dostalo politického thrilleru z kategorie takových, které jsme znali z četných televizních repríz francouzských či italských filmů ze sedmdesátých let.

Kriticky ukazují prohnilou buržoazní společnost, kde v zájmu špinavých kontraktů  politické špičky neváhají podílet se na likvidaci nepohodlných, kteří jim stojí v cestě. Servilně při tom asistuje zkorumpované vedení policie, které poctivé policisty brutálně odklízí z cesty, aby nemohli zločinné propojení byznysu s politiky vyšetřit. Na konci takových příběhů, kde nezkorumpovaného policistu obvykle hrával A. Deloin nebo L. Ventura, čeká hlavního hrdinu smrt.  

Z těch příběhů mrazilo, obzvlášť, když je promítali v našich kinech v sedmdesátých a osmdesátých letech, v době, kdy něco podobného, takovou prohnilost si málokdo dokázal představit.

Dneska si to každý představit dokáže, korupce jsou plné noviny, policejních pátrání také.

Přesto si myslím, že s líčením stavu, v jakém se nacházíme, se Vysoká hra držela při zemi, ačkoli by bylo svůdné přehánět. Zůstalo však u zrcadla reality. Český Delon Krajčo se dostává do soukolí systému, kde nikdo není čistý, kde ministr vnitra, policejní prezident, šéf protikorupčního útvaru, jeho podřízení, předseda politické strany, pracovník tajné služby „jedou“ v obrovském korupčním kšeftu a osamoceného policistu, který začíná "mít  jasno" nechají lstivým způsobem zlikvidovat.  

Po zhlédnutí filmu si nejenom divák poněkud citlivější nátury musí říct: Tahle země není pro lidi. Není lepší si rovnou „hodit šňůru?“

Není. Film totiž v ději ukázal, že přece jenom u nás ještě existuje ostrůvek nezkorumpovanosti  a demokracie - veřejnoprávní televize. Její reportérka s nasazením života s policistou při odhalování zločinu spolupracovala.

 Televizi proto patří dvojnásobný dík. Za to, že náš politický systém tvůrčí aplikací metody socialistického realismu vykreslila v tak drsných barvách, jaké jsme si, kromě autora příběhu - ex policisty a současného senátora Lásky  - nedokázali ani představit, natož si je připustit. V bláhovém  domnění, že špatní a prohnilí nejsou všichni v politice kolem nás.

A dík i za to, že kromě hraných příběhů nám i v publicistické rovině tv předkládá, že česká politika špinavá je, že její představitelé, například současný premiér, kterého thriller do mocenské hry ovšem nezahrnul, jsou skutečně prohnilí – tedy někteří. Všichni rozhodně ne. Tak kvůli těm druhým, co si nezadají a o nichž Vysoká hra nebyla, z oken neskákejme, ti jsou naší nadějí.