Komu čest, tomu čest – i Barešům?

Čtenář by se snad ani nedivil, kdyby si přečetl následující řádky v domnění, že jsou míněny vážně.

'Všeobecný konsensus veřejnosti s vyrovnáním ostudného dluhu vůči bratrům Mašínům za jejich odbojovou činnost je živnou půdou pro nápravu dalších do očí bijících křivd.

Jestliže bratří Mašínové ve své spravedlivé snaze uniknout ze zadrátovaného Československa volili krajní prostředky proto, aby uchránili vlastní životy pro pokračování diverzních akcí vedených proti nenáviděnému režimu ze zahraničí, pak jiní tolik štěstí neměli.

K takovým patří i bratranci Barešové. Jejich touha po svobodě měla být naplněna o pětadvacet let později než u Mašínů. V té době už měli i oni za sebou odbojové činy, jimiž se snažili  narušit tzv. socialistické vlastnictví. Jednoho z nich právě za takové akce čekal kriminál. Proč ale pykat a být tak na dlouhé měsíce vyřazen z odbojové činnosti?

Tehdy už ale byly hranice absolutně neprostupné. Pistole v ruce, ostrý nůž na podřezání krku či škrtící drát už nebyl řešením.

Schůdným se zdál být únos autobusu s cestujícími a pohrůžka pohraničníkům, že když ho nepustí přes hranici, odnesou to (samozřejmě že by se tak nikdy nestalo) na životech rukojmí. Po dlouhých hodinách předstíraného vyjednávání ze strany pohraničníků, kdy neoblomní „únosci“ stáli na svém, se nakonec hraniční závora zvedla. Po chvíli autobusu proradně přehradil cestu vojenský transportér.

Během přestřelky pak zahynul Milan Bareš a také řidič autobusu Jan Novák.

Režim se krutě pomstil. Robert Bareš byl popraven a Václav dostal 25 let.

Až po předlouhých 12 a půl letech byl V. Bareš propuštěn, přičemž odvolací soud se arogantně přiklonil ke komunistickému posouzení cesty za svobodou jako teroristického činu.

Smutná bilance jednoho snu o svobodě z noci z 23. na 24. květen 1978.

Spravedlivé však je, že k odpovědnosti byli pohnáni důstojníci a vojáci, kteří se incidentu zúčastnili.

Ale to by neměla být tečka. Nazrál čas podívat se na snahu bratranců Barešových aktuální optikou nezatíženou předsudky.

Pravda, na rozdíl od Mašínů byli k nepřátelům příliš benevolentní - ani smrt řidiče jim nelze po přezkoumání odvolacím soudem s jistotou přičíst, kdežto Mašinové zlikvidovali prokazatelně sedm ozbrojených přisluhovačů komunistického režimu u nás a ve východním Německu. To však může být vyváženo obětí M. Bareše.

Když už ne Zlatou lípu, tak alespoň bronzovou by si zasloužili.

Jistě by jim to přáli i někdejší gymnazisté z Říčan, kteří ve zmíněném autobusu jeli před třiatřiceti lety na výlet do východoněmeckého Výmaru. Kdyby se záměr bratranců Barešových naplnil, mohl by to být i pro ně výlet za svobodou.

Pane ministře Vondro, k ocenění byste ani nepotřeboval vládní speciál.'

Co si o tom má člověk myslet? Snad i to, že by to někdo opravdu mohl mínit vážně.

Jan Dvořák