Kohopak kníže potrefil?

Moudřejší část národa zatleskala eleganci, s jakou dokázal ministr Schwarzenberg, též dědek starej spovykanej, přemístit pedofila z dívčí školy, nebo též křesťana poctivého, jinak zvaného Bátora, sice ne na post ředitele skladu tužek, ale na ještě bezvýznamnější flek vicekancléře ministra.

Koalice si oddychla a s povděkem kvitovala, jak je teď doslova všem pro smích - tedy nikoli ona, ale ten zametený "fašoun", co o dvě kanceláře dál od ministra předtím byl hrozbou a jeho setrvaní v budově bylo pro TOPku otázkou nejvyššího principu mravního, kdežto teď, v těsné blízkosti pana ministra, je vykastrovaným beránkem v antifašistickém kožíšku.

Chvilku to sice trvalo, ale byla to součást promyšlené taktiky obávaného lovce lebek. Ale proč hledat neobratná slova chvály, když  K. Schwarzenberg se pochválil sám:

„Já jsem myslivec, a když chcete srnce střelit, tak nemá cenu běžet za ním po lese, protože vám uteče. Musíte se trpělivě posadit na paseku a počkat, až vyleze. Každý jednou udělá chybu."

A je to.

Však si také teď  panové Dobeš a Bátora rvou vlasy, jak je ten starý hajný pěkně převez.  Nebo že by to bylo a je kapánek jinak a trofej si na zeď pověsili oni?

Když se dva smějou, třetí zuří. Ale uspokojeného blbce ze sebe musí kolegiálně dělat dál. Tak jako všichni. Dyť sou tu ty reformy. A k nim holt pazdeří a paseka patří.

Jan Dvořák