Klídek panstvo, třiapadesátej se opakovat nebude…

Šedesáté výročí měnové reformy, která postavila socialistické hospodářství na nohy totální finanční spoluúčastí celé veřejnosti připomíná, že v poměrech rozvinutého kapitalismu je podobný akt všelidové solidarity neopakovatelným trikem.  

Už proto, že:

1) žijeme ve zcela demokratických poměrech, kde tíha hospodářských neduhů nemůže být přenášena na bedra obyvatelstva neúměrným odčerpáním jejich poctivě vydělaných finančních prostředků, což by mohlo vypadat jako prachsprostá státní zlodějina,  

2) i kdybychom připustili uplatnění analogického měnově-reformního řešení na úzce vymezenou skupinu podnikavců, která by se dala, jak se říká nehezky „podojit“,  pak kde ji vzít? 

U nás přece není žádných válečných zbohatlíků či šmelinářů jako kdysi, kteří kontem upraveným v poměru 1:50 by tak mohli ulehčit i svému svědomí. 

Copak reforma, ale majetkový přiznání, to by mě oholit mohlo

Lidé prokazatelně nemovití i neprokazatelně movití prostě jen sklízejí plody své poctivé práce. A co je komu do toho! Natož je krácením požitků trestat.   

3) Nač se opičit po dobách dávných, či hledat neotřelé kreativní řešení zavedením třeba Nové koruny české, jestliže na dveře nám klepe neotřesitelné euro -  to potom budeme zírat, jak při té euroreformě všechno hned poletí, aspoň v cifrách, dolů.  A o to přece jde. Nebo snad ne?