„Na čem právě pracujete, paní Boženo?“ zeptal se polyhistor Cimrman nesmrtelné spisovatelky Němcové, která v kavárně naproti Národnímu divadlu u jednoho stolku cosi sepisovala.
Tradičně tak činila pečlivě ořezanou tužkou, na novoty s notebookem už nebyla.
„Ále, pane Járo, dělám teď na nové, z gruntu přepracované verzi příběhu ze Starého Bělidla.“
„ A pročpak? Vždyť Babička je přece věčný trhák, co byste na ní chtěla měnit?“
„No právě tu babičku. Nahradím ji dědečkem.“
„Jak vás to napadlo? To už pak nebude ono.“
„Ale bude, lidé si zvyknou. Ten nápad jsem dostala, když jsem se dočetla, že agentem 007 má být teď žena.“
„To ve filmu, ale pan Fleming ho napsal jako chlapa!“
„Původně ano, ale kdyby pan kolega měl dneska možnost přijít s novou verzí, určitě by agentem byla žena,
Změna je život, pane Járo. Všichni musíme jít s dobou. Aspoň dám čtenářům genderově inovovanou verzi. Bude se jmenovat Dědeček. Podívejte, už mám úvod:
Dávno, dávno již tomu, co jsem se posledně dívala do té chlapské tváře, co jsem zulíbala to líce s třídenním strniskem plné mužných vrásek, nahlížela do hnědého oka, v němž se jevilo tolik přísnosti a spravedlnosti; dávno tomu, co mne posledně pohladily staré jeho ruce! -
Není více dobrého seniora! Dávno již odpočívá v urnovém háji!
Dobré, což?
A také už mám závěr: Šťastný to muž!
"Nechci nikomu radit, " naklonila se paní Božena N. k Járovi C.", ale chtělo by to už konečně také něco udělat s feministickým kusem Antona Pavloviče. Měl být se hrát jako Dvě sestry a dva bratři, vyváženě."
