Když je něčeho moc…

…tak je toho příliš. Takovouhle výtku si Česká televize při pohledu jak připomíná státní svátek určitě nezaslouží.

Na druhém programu se mu věnuje třikrát, na prvním vůbec ne – to není kritika. Přepepření přece škodí, to mnozí znají z minulých desetiletí.

Stejně jako rozpaky, jak nakládat s dalšími svátky v médiu veřejné služby, když komerční televize už dávno jasno mají. Nechají to na „Českou“, té o sledovanost přece nejde, je samotné žádný zákon k nějaké programové reflexi nenutí. Bylo by také v našich končinách divné, kdyby je k tomu někdo legislativně tlačil.

Nelze však tvrdit, že soukromé televize, které na trhu něco znamenají, nemají státní svátky rády. Naopak. Uvítaly by jich ještě víc.

Svátek, to je téměř jistota, že Česká televize „vyklidí pole“ většinové atraktivnosti o kterou se jindy snaží a někdy i skutečně konkuruje, a že na jednom programu připomene svátek výslovně adresným titulem a na druhý kanál zařadí něco “decentního“.

Bude tomu tak i teď, byť svatý Václav má dnes trochu větší šanci dobýt obrazovku než don Quijote získat Dulcineu, neboť na svém oři vyrazí v obnovené premiéře stejnojmenného filmu z roku 1929.

Na cestě k divákovi ho nečekají větrné mlýny ale „jen“ Ordinace v růžové zahradě, Cesty domů, Dobročinná akademie, Miamský zabiják…

No, aspoň si ho natočíme „na pak“.

Jan Dvořák