Vlnu souhlasu a občanské solidarity už včera vyvolala zpráva, že čtyři z pěti navrátilců unesených v Libanonu během své soukromé cesty, požadují na státu výkupné, respektive odškodné za útrapy, s nimiž nepočítali.
Proto se rádi jako daňoví poplatníci budeme na finanční kompenzaci podílet, neboť při známém hospodaření s financemi by oněch zanedbatelných 40 miliónů mohlo být vynaloženo daleko nehospodárněji na úplně zbytečnou záležitost. Teď aspoň budeme konkrétní adresáty znát.
Pokud ani po včerejšku někomu z občanů nebylo jasné, proč by stát měl poškozeným něco vyplácet, bude na vině manipulativní cynické vyjádření ministra vnitra, který chtěl vrhnout za žadatele velmi ošklivé světlo, když se nestyděl prohlásit:
„Pokud si zachránění rukojmí myslí, že mají nárok na peníze, ať se obrátí na ty, kteří zorganizovali jejich dobrovolnou cestu. Stát vynaložil maximální úsilí na to, aby se mohli vrátit ke svým blízkým. Za to si zaslouží poděkování. Nikoliv žalobu.“
Fuj! Že ho nefackuje hanba, tolik nehumanismu v pěti řádcích.
Podstatu žaloby na stát v pátek jasně formuloval cestovatel Kofroň:
“ Měli nás před cestou do Libanonu varovat.“
A varovali snad? Jistě, že ne.
Stát, který jinak leze lidem málem až do postele a z účtenky vyzvídá, co měli k večeři, najednou nepoužil ani domluvy, ani síly, aby cestovatelům v odjezdu, i za cenu odebrání pasů a třeba i dočasné detence,zabránil.
Tak ať se nedivíme, že budeme obětem solit.
