Kdy už si šéf véčkařů přestane pouštět ústa na špacír?

Ještě v neděli se v Moravcových otázkách Radek John dušoval, že Renáta Vesecká musí být odvolána do voleb a že o tom bude v těchto dnech jednat koaliční devítka.

Jednat nebude o ničem, prý není čas. Vládě však pětadvacátého října ministr Pospíšil předloží návrh na personální řešení státního zastupitelství.

A předseda Véčkařů málem propuká v nadšení, že věci se - díky němu - konečně pohnou. (I když ministr hovoří o nutnosti změny už tři měsíce.) Vůbec mu nevadí, že ještě před pár desítkami hodin se holedbal, že do voleb musí být čistý stůl, jinak, že…

Jako pokaždé, když jakoby tlačil na pilu a tvářil se nesmírně chlapácky jako kovboj, který si za svým slovem stojí, se žádné „jinak“ nekoná.

Jisté je, že na rozdílu deseti dnů - volby 15.10 a zasedání kabinetu 25.10) - v podstatě nezáleží, když je tu závazný slib, že Pospíšil navrhne odvolání Vesecké. Proč to však John veřejnosti pěkně na rovinu neřekne, když je to on, kdo opět nedodržel slovo?

Hezky to ukazuje, jak faktickou pozici ve vládě Věci veřejné mají. Kdyby k nim premiér cítil skutečný respekt, tak by změnu postu šéfa státních zástupců zařadil na jednání kabinetu už teď. Jenomže ví, že véčkařská ultimáta jsou míněna stejně vážně, jako svého času výhružky ministrů Bursíka či Schwarzenberga odchodem z Topolánkovy vlády.

To s „topáky“ si premiér vůbec jistý není a velmi často „sklapne kufry“, byť předtím se do nich hrdinsky naveze. Kalouskovo řešení s emisními povolenkami na vyrovnání ceny elektřiny nejdřív sepsul jako populistické a teď vycouval a nechá propočítat různé varianty včetně jeho návrhu.

Ale co, takhle to vypadá, jakoby v trojkoalici byl jen jeden chlap. Nešermuje termíny, nehrozí halasně odchodem. Na rozdíl od šéfa Véčkařů, který snad zapomněl volební program své strany a nahrazuje ho gesty. Když se za krátký čas ukáže, jak byla planá, pak z nouze dělá ctnost.

Ti, kdo ho volili, teď zřejmě cítí rozčarování. Nejít o politiku, ale o cokoliv jiného, pasovalo by hezké české slovo tlučhuba. Když takového člověka  v hospodě "obyči" konečně prokouknu, je pro smích.

Jan Dvořák