Kdo by nechtěl povodňovou podporu? (obrázek z doby lehce minulé)

"Taky?“ zeptal se chlápek v dlouhé frontě na úřadu práce muže, který stál za ním. Ten sklesle přikývl a mávl rukou.

„No, jo, “ pokoušel se chlápek o bodrý tón, „co se tak pitomě ptám.  Aspoň že nám z nejhoršího pomůžou pár tisícovkami, než se zase budeme moct s ženou vrátit domů. 

A pak ještě handrkování s pojišťovnou!  To víte,  přišli jsme skoro o všecko. Jen si to vezměte: o  televizi, a to byla fungl nová..

„To mi říkejte, “přidal se muž, „já taky..“

„O  sedačku,  skříň..“

„Já   taky..“

„O satelit, video..“

„Já taky.“

„O koberce, a to byly pravé Peršany!“

„Já taky.“

„Auťák mám v  čudu..“

„To já taky.“

„Jenom ten mokrej barák na spadnutí nám zůstal,“ řekl chlápek trpce.

„Mně, milej pane, ani ten ne, „ zahořekoval muž.  „Je ze mě žebrák, nezbylo mi vůbec nic. Hodím si snad mašli, “ hlesl.

 „Poslyšte, „ snažil se chlápek o konejšivý tón, “měl byste jít k psychologovi, ten vás z těch depresí dostane. A nebojte se, bude líp.“

Pak se zahloubal. „Stejně, kdo by to řekl, co všechno ta řeka dokáže, když se zblázní a vlítne do baráku.“

„Řeka?  Exekutor ke mně vlítnul jako velká voda.“