Kdekdo je škodný, někdo je škodovák

Nejhorší máme za sebou – co se týče pandemie samotné – což platí pro každého. Ale ne všichni jsou zaměstnanci úřadů a institucí, kde mají příjem zaručený, a tak ti ostatní s kalkulačkou v ruce počítají, o kolik přišli.

Hlavně drobní podnikatelé bez patřičně nacpaného rezervního polštáře - jak ministryně Schillerová hezky označila fondy pro nepředvídané události, jež by podle ní měl mít každý, kdo podniká - ti spláčou nad výdělkem. Respektive nad ne výdělkem už pláčou. Mnozí se odeberou, pokud to už neudělali, na pracovní úřad. Tam si můžou o svých škodách popovídat, byť na distanc, se stejně postiženými.

–Jo, pane, každý máme nějakou škodu.

-To máte pravdu. Já například dvě stě tisíc. A vy?

-Já nepodnikal, mě vyhodili, nebylo co dělat.  

-To víte, všichni jsme teď škodováci…

-Snad škodní, nemyslíte? Jo, být Škodovák z Boleslavi, dostal bych - virus, nevirus -  čtyřicet měsíčně, a to bych byl doma,  a k tomu teďka ještě 80 tisíc bonus..

-No jo, ale za jakou cenu, pane? Že jsme Němčourům dali po převratu za babku rodinné stříbro, což oni moc dobře věděli. Vždyť je to vlastně uplácení zaměstnanců, protože z té loupeže za bílého dne mají majitelé dodneška morální kocovinu.

-Jsem na řadě.

-Kdyby tak vláda dostala taky pořádnou kocovinu...