Kde domov můj? V zemi, která by měla mít tak šílenou hymnu?

Když Český olympijský výbor přišel s průlomovým nápadem, že nejlepší motivací našich sportovců k medailovým ziskům bude umožnit jim dvojnásobně déle vychutnat si hymnu jejím prodloužením o jednu sloku, vlastenci zatleskali.

Druhá sloka už stejně existuje, nebude se aspoň muset vypisovat transparentní výběrové řízení na její „dopsání“, které by mohlo být vystaveno různým politickým tlakům i připomínkám rozličných organizací od Dětí země až po Feministický blok kvůli genderové či jiné ne-vyváženosti.

Takhle se prostě sáhne po Tylovu textu a po originálu Škroupovy partitury „Kde domov můj“, jak ji kdysi v představení Fidlovačka dojemně zahrála postava slepého houslisty Mareše, a může se za účasti smíšeného sboru ČOV natočit demosnímek. A trochu přidat na tempu, vždyť má posloužit olympionikům, a ne šachistům.

Snadné jak facka, ale to bychom nemohli být u nás, kdy ke všemu přistupujeme s mimořádnou invencí. Když už dvě sloky, tak k tomu ještě všechno přeharmonizovat - tu zrychlit, tu zpomalit, no asi tak, jako když chybí dirigent a každý nástroj nastoupí kdy chce a pak se honí, až se nikdy nedohoní, protože je už konec.

Chtělo by to použít okřídlené klišé, že kdyby to slyšel František Škroup, musel by se v hrobě obracet, ale víme, že nic už – bohudík – slyšet nemůže.

Jakpak se s novým pojetím vyrovnají na divadle? To aby snad angažovali ještě druhého Mareše, aby  disharmonicky kontroval tomu prvnímu a vody hučely a bory šuměly na úrovni doby.